20. 10. 2019

RESTART


Znáte ten pocit, když jste nemocní a po pár dnech si říkáte, jak už byste si přáli být fit, abyste mohli tančit, cvičit a dělat všechny ty srandy, který byste s nemocí dělat neměli? Já až moc dobře. Během dětství i dospívání jsem bývala doma s nemocí hodně často. Řekla bych až nezdravě. Proto mám tenhle pocit hodně zažitej..

Delší dobu jsem neměla chuť nic dělat, nic sdílet. Teda, ta chuť by byla, ale nezbývala energie. Na nic navíc. Práce, práce, práce. Škola, práce, škola. Zase jsem se dostala do toho začarovanýho kruhu. Moje workoholický pudy se draly ven. Řekla bych, že se jim to na nějakou dobu i povedlo. Tělo mi dávalo tu a tam znamení, že už je to moc. Jenže já si zase nedala říct. Chtěla jsem být tady a všude. Pomoct tam, kde se dá. A zase jsem zapomněla na tu základní a jednoduchou věc. Nejdřív musíš pomoct sám sobě.


Je neděle, ležím v posteli s odcházející streptokok angínou, vedle postele mi plápolá vanilková svíčka a po dvou měsících píšu text, kterej má víc než stopadesát slov (o tý dvouměsíční jízdě na horský dráze vám povím zase někdy jindy). Ještě v pondělí jsem byla od rána nahrávat podcast, potom se postarat o AirBnB, poslechnout si pár přednášek ve škole a hned, co jsem si vyzvedla balíček, jsem přišla domů a sedla si k práci. Půl hodiny telefonovala s babičkou, uklidila celou kuchyň, vyprala prádlo a... je toho potřeba ještě říkat víc?

Večer jsem začala cítit, že něco není v pohodě. Jsem unavená, ale zvláštním způsobem. Že by to bylo z tý sobotní party? Nemyslím si. Cítila jsem, jak mi otékají uzliny a šla brzy spát. Přes bolest hlavy to ale moc nešlo. Probudila jsem se s horečkou, mandlí velkou jako dračí vejce a věděla jsem, že tohle je ta moje stopka. Žádná škola, žádná práce, jenom já, postel a odpočinek. Dva dny jsem se tvrdohlavě převalovala v bolestech s doměním, že se to určitě zlepší, až jsem uznala, že je na čase zajít k doktorovi. Ten mi dal diagnózu, okamžitě nasadil antibiotika a poslal ležet domů. Najednou mi přišlo, že je to v pohodě, že se nemusím cítit provinile. 

Abych vás uvedla do celýho kontextu, bývala jsem nemocná tak často, a tak často mi byly nasazovaná antibiotika, až jsem si časem přišla, že simuluju. Pomalu jsem se bála s bolestí v krku chodit k doktorovi. Jenže jsem to pak častokrát nechala zajít daleko a byla jsem zase na začátku. Řekla bych, že teď už jsem věděla líp.

Takovýhle styl nemoci jsem neměla téměř tři roky. Pro někoho krátká doba, pro mě věčnost. Všechno se začalo hýbat na začátku roku 2017, kdy jsem s chřipko-angínou skoro skončila v nemocnici. Tam jsem si řekla dost, takhle to dál nejde. Na konci roku 2017 jsem přešla na veganství a neříkám, že je to nutně spojené s tím, ale od té doby.. Od té doby, když přišlo něco, co se tvářilo jako nemoc, trvalo to 2-3 dny, po kterých jsem mohla v pořádku fungovat a jenom to lehce doznívalo. Bez žádných léků a antibiotik. Pro mě skoro učiněnej zázrak.

Jenže teď tu ležím, šest dní po sobě a přijde mi, že jsem přesně tohle potřebovala. Potřebovala jsem RESTART. Už dlouho vím, že nemoci se nedějí jen tak a vždy je to pro něco. Uvědomila jsem si, jak dlouho jsem si takhle neodpočinula. Ne fyzicky, ale hlavně psychicky. Po šíleně dlouhý době cítím ten krásnej pocit, jak se těším, až budu moct tančit. Jak moc chci tvořit. Cítím tu energii. Dneska ráno jsem se zvedla a sepsala si seznam přání. Toho, co chci dělat. Co mě dělá šťastnou. A na co jsem přes všechny povinnosti a rádoby důležitý věci zapomínala. Sama na sebe. Na tu podstatu života.

Nedávno mi jeden můj hodně blízkej člověk řekl, že život má být hlavně sranda.
A to bylo přesně to, co jsem v ten danej okamžik potřebovala slyšet.

Děkuju.



S láskou,










SHARE:

2 komentáře

  1. Pěkně napsaný :) Já mívám často takový ty stavy, kdy mám chuť dělat spoustu věcí, sepisuju to do listy, ale pak, když je konečně trochu času se do něčeho fakt pustit.. tak mi tu energii někdo zamkne do klece. Cítím, že ji mám, ale nedokážu ji použít. Nepříjemnej pocit, ale rozhodla jsem se s tím bojovat postupným překračováním svých strachů. Tak snad tvoje plány nepřeruší taky ztráta energie v ten nejvhodnější čas :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ivi, v první řadě Ti děkuji za milej kompliment :)
      Upřímně mívám přesně ty stavy, které popisuješ. Taky sepisuju, plánuju, ale když si mám sednout a reálně to udělat, najednou mám podivnou úzkost. Občas je fakt nejlepší se probojovat přes to a začít tu činnost dělat, ale někdy to nejde. Bohužel jsem teď byla dlouhou dobu přesně v tom období, kdy to nešlo. A to je v pořádku. Ono se to v ten správný čas odblokuje. Z části je to práce sám na sobě a z tý druhý věřím, že všechno se děje tak, jak má. Držím pěsti a nejsi v tom sama :)

      Vymazat

Blog Design Created by pipdig