18. 11. 2017

Food Diary || Jak mi jídlo změnilo svět

Jelikož jsem v říjnu neměla moc času na dokumentování svého talíře, rozhodla jsem se s vámi podělit o něco, nad čím už dlouhou dobu přemýšlím. Dnešní formát "Food Diary: October 17" bude tedy zcela odlišný od těch ostatních. Pravděpodobně bude i dost dlouhý, upřímný a plný pocitů. Takže se pohodlně usaďte a jdeme na to.



Schválně jsem si sjela na svém instagramu až dolů a první fotka, kterou jsem kdy přidala, byl rukolový salát s rajčátky a balsamicem. A k tomu na straně sklenička s coca colou, hah. Bylo to 14. února 2013, čili vlastně téměř před pěti lety. V té době jsem však instagram moc nepoužívala. Pro pobavení přidávám zmiňované foto.

.
.

To, kdy jsem si začala jídlo zdobit, bylo až dva roky poté, v březnu 2015. Začalo to nějakými kašemi (hodně, ale hodně ovesných kaší), poté i nějaká slaná jídla a první fotky s tipy na zdravé produkty.



V té době jsem zároveň začala se cvičením, běháním, jednoduše jsem se snažila shodit. Nesetkala jsem se však s moc velkým pochopením, co se týče focení jídla. V té době to nebylo ve formě, jako známe dnes, ale bylo to spíš něco "divnýho". Často jsem se setkala s různými komentáři, z většiny však negativními. Jelikož jsem nikdy nebyla moc závislá na ostatních, snažila jsem se to nevnímat. To myslím tak, že jsem často kvůli svým názorům, postojům, a tak podobně, zůstala sama, než abych se tlačila do nějaké skupinky, kam bych zapadla. Našla jsem si v tom takový svůj malý svět.

Pamatuju si, že jsem se za to však styděla před přítelem a když jsem byla u něj, fotila jsem si jídlo na tajňačku. Teď mi to přijde naprosto komický :D. Když jsem ale udělala svoje první lívance, aka lívancovou věžičku, což bylo právě u něj, hned jsme mu běžela pochlubit. Nejdřív mu to asi taky přišlo vtipný, ale postupem času jsem se tomu věnovala častěji a častěji..


Pojďme se ale přesunout k tomu důležitějšímu, o čem jsem vám dnes chtěla povědět. To je to, jak focení jídla a jídlo obecně ovlivnilo můj život. Může to zní dramaticky, ale ehm, ono asi i je. 


Nejdříve to začalo zdravě, sem tam jsem dostala chuť si vyfotit už nachystané jídlo. Postupem času jsem však chtěla lepší, hezčí fotky a začala jsem jídlo zdobit o to více. Také jsem hledala správné světlo, pozadí, barvy, klasika. Poté přišel moment, kdy jsem si dělala obří ovesné kaše, abych měla prostor právě na přidání nějakého toho ovoce, oříšků, atd. Ten pocit, kdy jsem po každém jídle byla naprosto nacpaná, unavená a akorát jsem měla chuť na sladké, vážně nezapomenu. 

Zároveň se v té době prolínalo období, kdy jsem trpěla záchvatovitým přejídáním. Připravováním hezkého jídla jsem si z toho snažila také trochu pomoci. K tomu patří i to, že jsem chtěla lidem ukazovat pěkná, zdravá jídla. Kdo ví, jestli jsem si tím pomohla, nebo jsem tomu ještě přidala. To posuďte sami.

Čas plynul a já se stále snažila zlepšovat, co to šlo. Nikde jsem veřejně svůj instagram nesdílela ani se o tom s moc lidmi nebavila. To mě však neodradilo od toho abych dělala to, co mě baví. Pak ale přišla fáze, kdy se to zvrtlo. Upřímně jsem nikdy nechtěla mít instagram o jídle. Chtěla sem to být já, moje názory, pocity, zkušenosti a sem tam nějaká ta hezká snídaně nebo pěkný kafe z bistra. Jelikož jsme se ale neměla ráda (přejídala jsem se, přibrala jsem a tak dále) a přestala jsem se úplně fotit, jídlo bylo jasná volba. Čili jsem měla jakýsi "food instagram". Najednou to byl neskutečný BOOM a začalo to být svým způsobem normální. Všichni chtěli mít hezká a ještě hezčí jídla. Najednou, se z toho stala soutěž.


V té době jsem si to absolutně neuvědomovala, ale budila jsem se s tím, co si ráno připravím k snídani, aby se to dalo hezky nazdobit, vypadalo to dobře na fotce a taky, aby mi to ladilo na instagram. Nechcete mít přece dvě fotky lívanců vedle sebe.. 

Je normální řídit svoje stravování podle feedu na instagramu? Asi ne. Navíc, když je těch lívanců na sobě víc, tak to přece vypadá ještě líp. Prakticky nevědomky jsem posilovala svoje přejídání občas až obřími porcemi. Srovnávala jsem se s ostatními, sledovala jsem "konkurenci" (haha) a přemýšlela nad tím, co vymyslím další dny. Navíc jsem chtěla stihnout fotku přidat ještě ten den ráno, jelikož  v tu dobu bylo na instagramu nejvíce lidí. 

Co k tomu říct, na nějakou dobu se z toho stala posedlost. Po nějakém čase však přišla krizička a nechuť něco tvořit. Bylo to únavný, pořád dokola to stejný, stresující. První milník, při kterém jsem si uvědomila, že takhle to dál nepůjde. Dělala jsem to pro radost, pro zábavu. Kam se to vytratilo? 

Mezitím přišlo ještě pár hektických období, při kterých mě opět pohltila honba za čímsi nereálným. 

Nepříjemné momenty mě ale potkaly i v rodině, kdy jsem jednoduše nebyla pochopena. Všem to přišlo k smíchu. Jak už jsem ale psala dříve, prošla jsem si krušnými chvílemi, které mě díky bohu posilnily. Proto jsem to brala tak s nadhledem, jako to beru dnes. V duchu jsem si říkala "počkejte, já vám ukážu". 

A taky, že jo. Začala jsem vytvářet vlastní recepty. Za to jsem byla a stále jsem na sebe pyšná. To konečně dávalo smysl. Přišly spolupráce s firmami, dokonce jsem měla možnost spolupracovat na e-booku, v kterém najdete jen a jen moje recepty (kdybyste o něj měli zájem, ozvěte se mi na některou z mých sociálních sítí, e-book je zdarma!). Očividně ostatním to dávalo smysl až ve chvíli, kdy jsem za to začala dostávat i nějaké ohodnocení. Pro mě to byla ale spíše přidaná hodnota, ocenění za moji snahu a vytrvalost.


Na jednu stranu jsem tedy byla vážně šťastná, když se mi začalo dařit, lidi začali přibývat a stejně tak i mé nápady. Občas mě to ale až nehezky pohltilo a nevěnovala jsem pozornost ostatním, důležitým, věcem. 

Všechno se ale změnilo tohle léto. Došlo mi, že jednoduše nechci být ve stresu kvůli tomu, abych po ránu přidala novou fotku. Nechci se nutit do toho si připravovat pěkné jídlo. Chci to dělat jen v tom případě, kdy na to budu mít opravdu chuť. Začaly se mi měnit priority, začaly přicházet různé změny a mě došlo, že to není směr, jakým se chci ubírat. Že chci něco zanechat, ale není to lívancová hora ani hezky barevná smoothie bowl. Chtěla jsem něco víc. Vždy jsem si dala na pár dní pauzu a viděla jsem ten neskutečný rozdíl. Ono se to nemusí zdát, ale jedna fotka může zabrat i několik hodin. A zkrátka jsem nechtěla mít celé dopoledne zabrané něčím, z čeho pak vzejde jeden "výstup", který je stejně další, podobný těm ostatním. Na instagram, který dnes už zdravým jídlem přímo přetéká.


V té době jsem taky řešila stěhování do Prahy. "Jak a kde budu fotit jídlo?!". Ano, tohle pro mě bylo důležitý, protože se to stalo součástí mého života. Navíc s vidinou, že budu minimálně 8 hodin denně v práci a v zimě přijdu v 5 domů, kdy už denní světlo není, jsem netušila, jak to budu zvládat.

Teď tu ale sedím, o pár měsíců později, v novém bytě, kde jediné místo, kde bylo světlo na focení, je už druhý měsíc pod lešením a plachtami. A víte co? Žiju. Dokonce je mi mnohem líp. Všechno mi to došlo. Všechno to zapadlo do sebe. Jak jsem se nechávala ovlivnit jídlem i přesto, že jsem si nějakou dobu myslela, že to dělám pro sebe a svoje dobro. Jak to ovlivňovalo moji náladu, moje okolí, dokonce i můj zevnějšek.

.

Jsem na světě, abych každý den několik hodin přemýšlela nad tím, co, jak a kdy budu jíst? Nemyslím si. Chci žít, chci být zdravá, chci svému tělu dodávat živiny a vitamíny, ale rozhodně nechci být posedlá jídlem. Prošla jsem si hodně zkušenostmi, které mi daly, ale také vzaly a já jsem nesmírně vděčná a šťastná, že jsem se dostala do bodu, kde jsem dnes. Kdy už jídlo neovládá můj život. Nechci tady fňukat, ale můžu a můžeme být vděční za to, že vůbec máme co jíst. Ne všichni toto privilegium mají. 

.

Pokud jste se tedy v něčem našli, uvědomte si to, pokud je to nezdravé, přestaňte. A nebo ne, pokud je to mezi hlavními věcmi, co vás v životě baví. Pokud si přejete se tím živit. Napsat kuchařku, cokoli. Jenom se tím prosím, nenechte ovlivnit na úkor štěstí. 

Až budete staří, pravděpodobně se nebudete koukat zpět na fotky vaší ovesné kaše před padesáti lety. Budete se dívat na fotky s přáteli, s rodinou, na zážitky, okamžiky. Proto vás prosím, nepromarněte čas, který nám byl dán. Zaměřujte se v životě na to důležité. Na rodinu, partnery, přátelé, vzdělání, práci. Pro každého tento seznam může vypadat jinak, proto to řeknu jednoduše. Dělejte to, co vás baví! Ať už to je focení jídla, nebo skákání s padákem. Ale uvědomte si, že to, co máme, je tady a teď. Využijte proto každé chvíle, abyste byli šťastní! 


Já budu moc šťastná, pokud se tohle někomu podaří přečíst do konce a úplně zářit budu, pokud to někomu pomůže ♥. Určitě mi dejte vědět, co si o tom myslíte, či zda máte podobnou zkušenost. Těším se na vaše příběhy!

S láskou,

Ann
SHARE:

10 komentářů

  1. Moc hezký článek, upřimný. Já si vždycky, když vidím to krásně naaranžované jídlo, říkám: A to tu mega porci potom někdo sni? :-) Ale je oravda, že tvoje fotky jsou nádherné. Všechno má být v rovnováze, tak foť i žij :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji ti :))
      Je mi to naprosto jasné :D občas jsem to právě přeháněla, ale postupem času jsem se to už naučila dělat tak, aby to byla porce přesně pro mne :)
      Ještě jednou moc děkuji :) žiju (a fotím)!

      Vymazat
  2. Z té poslední fotky z tebe úplně září štěstí :) Taky mám v hlavě někdy zmatek ohledně jídla, ale snažím se to zlepšit :) že mě zmrzlina, margot nebo cukrářké piškoty jednou týdně nezabijí :)

    WantBeFitM

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jé děkujuu :) mám tu fotku moc ráda ♥
      To rozhodně ne, nejdůležitější je být se sebou za jedno a nic si nevyčítat :)

      Vymazat
  3. Tak tenhle text mě teda dostal do kolen :D
    Ten perfekcionismus je metlou lidstva no. A občas kvůli němu ztrácíme přehled o tom, co je důležité... Myslím, že takovéhle focení jídla tě možná do toho zachvatovitého přejídání trochu víc uvrtalo, byla jsem ve stejné situaci, kdy moje přemýšlení už bylo, abych si k svačině dala něco, co bude na fotce vypadat dobře... A ve finale lidi se na fotku na 20 sekund podívají, dají lajk a jdou dál. Už si ani nepamatuji, co vlastně lajkli. Protože to je "jenom" fotka: ale recept, myšlenka, názor, to je něco co v hlavě zůstane. Je to vlastně stejně jako s námi: není důležitý jak vypadáme a jestli jsme pod nejlepším osvětlením "hodni instagramu," ale to, jestli dokážeme ty lidi oslovit něčím jiným jak vzhledem. A to se ti povedlo! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně tak, já jsem ho na nějakou dobu také ztratila..
      Rozhodně souhlasím :) také jsem to tak měla.. Buď jsem hladověla, protože jsem se nemohla rozhodnout nebo jsem se přejedla velkou porcí.
      Taky jsem si to uvědomila, že ve finále jedinej, kdo na tu fotku kouká déle, než 10 sekund, jsme my sami.
      Naprosto a zcela nemůžu nic, než souhlasit. Děkuju ti za takhle upřímný komentář, moc hezky se to čte a jsem ráda, když se lidi nebojí vyslovit svůj názor :) ještě k tomu, když to dává perfektní smysl :) DĚKUJU!

      Vymazat
  4. Ta fotka na konci je dokonaláááá!
    A krásnej článek... takovýhle upřímný zpovědi já ráda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Míšo, mám jí moc ráda ♥
      To mě moc těší, pokusím se o víc takových :)

      Vymazat
  5. To je neskutečně hezký článek. Jsem ráda, že jseš hlavně spokojená sama se sebou.
    Jak tedy fotíš to jídlo ( slintám z něj), když nemáš světlo?
    :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jee, mnohokrát děkuju Lindi :) moc si toho vážím :)
      Fotím jenom na denním světle :)

      Vymazat

Blogger Template by pipdig