16. 6. 2016

Porucha příjmu potravy || Záchvatovité přejídání

Záchvatovité (záchvatové) přejídání... Porucha příjmu potravy, o které se nikde moc nemluví. Došlo mi, že to, že jí trpím, neví moje rodina, přátelé, vlastně skoro nikdo. A občas mi přišlo, že jsem to nevěděla ani já sama. A jelikož jsem začala vídat, že tento problém má čím dál víc lidí, rozhodla jsem se, že se za to musím přestat stydět a začít s tím pořádně bojovat(!). Hned co jsem se o tom poprvé zmínila, začali mi chodit zprávy od lidí, kteří tím trpí také a chtějí se z toho bludného kruhu dostat stejně jako já.


Poslední tři měsíce pro mě nebyly žádnej med. Zkoušela jsem různé styly stravování a testovala, co bude pro moje tělo nejlepší. Jenomže jsem mu dávala dost zabrat. Váha skákala v rozmezí +-10kg, což je opravdu zátěž a přejídání se rozjelo ve velkém. Začala jsem být unavená, a to hlavně psychicky. To samozřejmě bylo i dost vidět. Nechtělo se mi nic, jen se schovat do kuchyně a dát si rande s ledničkou a při nejlepším ještě se špajzem.

V květnu jsem si chtěla dokázat, že zvládnu vydržet 4 týdny sacharidových vln a taky se mi to v rámci možností povedlo. Viděla jsem, že ta vůle tam opravdu někde je a pokud se naučím říkat ne, tak to půjde. Bohužel, vlnky na mě nepůsobily úplně tak, jak bych si představovala a po nich přišla nemoc a zároveň dojídání. Psychika šla na dno a já nevěděla, co si počít. Nejhorší je totiž přejíst se a potom si říct, že dneska už je to jedno a pokračovat v přejídání po zbytek dne. Jo, fakt bravo, Aničko..


Začala jsem o tom hodně přemýšlet. První otázka byla, kdy se u mě záchvatové přejídání vůbec objevilo, protože už mi to přijde pomalu jako součást mě. Dostala jsem se do doby, kdy jsem začala pracovat ve fitku (ano, tohle může znít dost vtipně). Prvních pár měsíců bylo perfektních, práce mě bavila, nemohla jsem si stěžovat. Přes zimu nám ale odešlo hodně lidí a museli jsme ve dvou utáhnout otvíračku celý den a do toho mě čekala příprava na maturitu. Každý den po škole, ať jsem končila ve 2 nebo ve 4, jsem šla do práce až do devíti večer. Většinou jsem neměla nachystané jídlo s sebou, takže jsem si koupila, co kde bylo. Ve fitku pak nějakou proteinovou tyčinku a to bylo často všechno, co jsem stihla za celé odpoledne sníst, protože si dokážete představit, jaký je ve fitku v zimě nával. Byla jsem na recepci a do toho zároveň předcvičovala Alpinning téměř každý den, tělo mělo tudíž velký výdej a žádný příjem. No a na místo toho, abych večer přišla domů, dala si nějakou plnohodnotnou večeři a šla zapadnout do postele, většinou jsem vyjedla celou lednici, abych dohnala ten celodenní deficit. Logické. To může být samozřejmě v mezích normálnosti, může se z toho stát zvyk. Ale takhle to pokračovalo i dál. Doháněla jsem to ze stresu i o víkendu a začala jsem se přejídat opravdu často. Bylo mi mizerně. Do toho jsem začala blbnout se sacharidovými vlnami a nemusím vám ani říkat, jak moc špatnej nápad to byl. Jednu dobu jsem opravdu dost zhubla. Lidé si začali všímat, dávat mi komplimenty a já jsem byla aspoň na oko šťastná. Uvnitř jsem ale byla klubíčko neštěstí.


Celkově mé přejídání tedy trvá asi rok a půl. Mezitím uběhlo spoustu času, měla jsem svoje dole a nahoře (spíš nahoře) a dokonce mi přišlo, že už je můj problém pryč. To ale rozhodně nebyl.


Myšlenky mi putovaly dál a já se rozhodla, že je čas dát sbohem mému kamarádovi přejídání, nejlépe na dobro. Bylo to o minulém víkendu. Lehla jsem si do postele a hledala nějaké prozření. Článků jsem měla načtených spoustu, ale nic doposud nepomohlo na stálo. Našla jsem na YouTube půl hodinové video, kde slečna vypráví její příběh. Naprosto jsem se v tom viděla. Nakonec jí pomohla kniha „Brain over Binge“, z které vysvětlovala základní princip, jak nám to v hlavě vlastně funguje. A najednou mi přišlo, jak kdyby mi přecvaklo a začínalo mi to všechno pomalu docházet. Celou dobu jsem to brala jako úlevu od stresu, ale byl to už spíš vnitřní zvyk, instinkt (O knížce psala článek další moje oblíbená blogerka Monika a najdete ho ZDE). Samozřejmě jsem potřebovala nějaký čas, abych si všechny informace srovnala v hlavě. Hledala jsem ještě dál, abych to viděla ze všech perspektiv. Myslím, že jsem konečně došla nějakého rozhřešení. Nečekám, že ze dne na den najdu nějaké zázračné řešení a bude to pryč, musíte být trpěliví. Angínu taky nevyléčíte za dva dny. Vyhráno tedy ještě rozhodně nemám. Ale až se z toho jednou dostanu a budu moct hrdě říct, že sem nad tím vyhrála, budu ten nejšťastnější člověk!


A moje rada na závěř? Nesnažte se rychle zhubnout a už vůbec ne dietami. Já už se „snažím zhubnout“ přes dva roky a nakonec jsem na tom ještě hůř, než tomu bylo na začátku. Pořád jsem se snažila co nejrychleji dát dolů přebytečná kila, ale čím víc jsem chtěla, tím to bylo nakonec horší. Důležité ale je, že ty zkušenosti, které jsem po cestě nasbírala, mi už nikdo nevezme a jsem za ně vděčná. Hlavně se nikdy nevzdávejte a bojujte dál!
SHARE:

3 komentáře

  1. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  2. Tenhle článek mi udělal radost, delší dobu se s tím taky peru a takhle alespoň vidím, že v tom nejsem sama :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To určitě nejsi :) právě, že tím bohužel trpí čím dál víc lidí, a to především mladých slečen. Držím ti palce, chce to jen vydržet :)

      Vymazat

Blogger Template by pipdig