Záchvatovité (záchvatové) přejídání... Porucha příjmu potravy, o které se
nikde moc nemluví. Došlo mi, že to, že jí trpím, neví moje rodina, přátelé, vlastně
skoro nikdo. A občas mi přišlo, že jsem to nevěděla ani já sama. A jelikož jsem
začala vídat, že tento problém má čím dál víc lidí, rozhodla jsem se, že se za
to musím přestat stydět a začít s tím pořádně bojovat(!). Hned co jsem se
o tom poprvé zmínila, začali mi chodit zprávy od lidí, kteří tím trpí také a
chtějí se z toho bludného kruhu dostat stejně jako já.
Poslední tři měsíce pro mě nebyly žádnej med. Zkoušela jsem
různé styly stravování a testovala, co bude pro moje tělo nejlepší. Jenomže jsem
mu dávala dost zabrat. Váha skákala v rozmezí +-10kg, což je opravdu zátěž
a přejídání se rozjelo ve velkém. Začala jsem být unavená, a to hlavně
psychicky. To samozřejmě bylo i dost vidět. Nechtělo se mi nic, jen se schovat
do kuchyně a dát si rande s ledničkou a při nejlepším ještě se špajzem.
V květnu jsem si chtěla dokázat, že zvládnu vydržet 4
týdny sacharidových vln a taky se mi to v rámci možností povedlo. Viděla
jsem, že ta vůle tam opravdu někde je a pokud se naučím říkat ne, tak to půjde.
Bohužel, vlnky na mě nepůsobily úplně tak, jak bych si představovala a po nich
přišla nemoc a zároveň dojídání. Psychika šla na dno a já nevěděla, co si počít.
Nejhorší je totiž přejíst se a potom si říct, že dneska už je to jedno a pokračovat
v přejídání po zbytek dne. Jo, fakt bravo, Aničko..
Začala jsem o tom hodně přemýšlet. První otázka byla, kdy se
u mě záchvatové přejídání vůbec objevilo, protože už mi to přijde pomalu jako
součást mě. Dostala jsem se do doby, kdy jsem začala pracovat ve fitku (ano,
tohle může znít dost vtipně). Prvních pár měsíců bylo perfektních, práce mě
bavila, nemohla jsem si stěžovat. Přes zimu nám ale odešlo hodně lidí a museli
jsme ve dvou utáhnout otvíračku celý den a do toho mě čekala příprava na
maturitu. Každý den po škole, ať jsem končila ve 2 nebo ve 4, jsem šla do práce
až do devíti večer. Většinou jsem neměla nachystané jídlo s sebou, takže jsem
si koupila, co kde bylo. Ve fitku pak nějakou proteinovou tyčinku a to bylo
často všechno, co jsem stihla za celé odpoledne sníst, protože si dokážete
představit, jaký je ve fitku v zimě nával. Byla jsem na recepci a do toho
zároveň předcvičovala Alpinning téměř každý den, tělo mělo tudíž velký výdej a
žádný příjem. No a na místo toho, abych večer přišla domů, dala si nějakou plnohodnotnou
večeři a šla zapadnout do postele, většinou jsem vyjedla celou lednici, abych
dohnala ten celodenní deficit. Logické. To může být samozřejmě v mezích
normálnosti, může se z toho stát zvyk. Ale takhle to pokračovalo i dál.
Doháněla jsem to ze stresu i o víkendu a začala jsem se přejídat opravdu často.
Bylo mi mizerně. Do toho jsem začala blbnout se sacharidovými vlnami a nemusím
vám ani říkat, jak moc špatnej nápad to byl. Jednu dobu jsem opravdu dost
zhubla. Lidé si začali všímat, dávat mi komplimenty a já jsem byla aspoň na oko
šťastná. Uvnitř jsem ale byla klubíčko neštěstí.
Celkově mé přejídání tedy trvá asi rok a půl. Mezitím uběhlo
spoustu času, měla jsem svoje dole a nahoře (spíš nahoře) a dokonce mi přišlo,
že už je můj problém pryč. To ale rozhodně nebyl.
Myšlenky mi putovaly dál a já se rozhodla, že je čas dát
sbohem mému kamarádovi přejídání, nejlépe na dobro. Bylo to o minulém víkendu.
Lehla jsem si do postele a hledala nějaké prozření. Článků jsem měla načtených
spoustu, ale nic doposud nepomohlo na stálo. Našla jsem na YouTube půl hodinové video, kde slečna vypráví její příběh. Naprosto jsem se v tom viděla.
Nakonec jí pomohla kniha „Brain over Binge“, z které vysvětlovala základní
princip, jak nám to v hlavě vlastně funguje. A najednou mi přišlo, jak
kdyby mi přecvaklo a začínalo mi to všechno pomalu docházet. Celou dobu jsem to
brala jako úlevu od stresu, ale byl to už spíš vnitřní zvyk, instinkt (O knížce
psala článek další moje oblíbená blogerka Monika a najdete ho ZDE). Samozřejmě
jsem potřebovala nějaký čas, abych si všechny informace srovnala v hlavě.
Hledala jsem ještě dál, abych to viděla ze všech perspektiv. Myslím, že jsem
konečně došla nějakého rozhřešení. Nečekám, že ze dne na den najdu nějaké zázračné řešení a bude to pryč, musíte být trpěliví. Angínu taky nevyléčíte za dva dny. Vyhráno tedy ještě rozhodně nemám. Ale až se z toho jednou dostanu a budu moct hrdě
říct, že sem nad tím vyhrála, budu ten nejšťastnější člověk!
A moje rada na závěř? Nesnažte se rychle zhubnout a už vůbec
ne dietami. Já už se „snažím zhubnout“ přes dva roky a nakonec jsem na tom
ještě hůř, než tomu bylo na začátku. Pořád jsem se snažila co nejrychleji dát dolů přebytečná kila, ale čím víc jsem chtěla, tím to bylo nakonec horší. Důležité ale je, že ty zkušenosti, které jsem po cestě
nasbírala, mi už nikdo nevezme a jsem za ně vděčná. Hlavně se nikdy nevzdávejte
a bojujte dál!
Tento komentář byl odstraněn autorem.
OdpovědětVymazatTenhle článek mi udělal radost, delší dobu se s tím taky peru a takhle alespoň vidím, že v tom nejsem sama :)
OdpovědětVymazatTo určitě nejsi :) právě, že tím bohužel trpí čím dál víc lidí, a to především mladých slečen. Držím ti palce, chce to jen vydržet :)
Vymazat