Pokaždé, když si z to-do listu odškrtnu něco, co mi delší dobu dělalo vrásky na čele, mám tendenci ihned začít plánovat, co všechno bych měla dělat dál. Mám totiž pocit, jako by mě to "něco" blokovalo v těch ostatních činnostech. Ono tomu tak většinou je, protože se cítím provinile dělat něco jiného, než tu jednu nejdůležitější prioritu. A když si ji konečně odšktrnu, začnu na sebe tlačit a opět se cpát do výkonu.
Tento týden jsem odevzdala první část diplomky, tedy celou teoretickou část. Nesmírně se mi ulevilo a začala jsem cítit, že to zvládnu. Že ji napíšu, že v létě odstátnicuju a že už se pak kvůli škole nebudu trápit. I mean, stejně to, že jsem Ing. bude vědět jenom moje internetový bankovnictví a přátelé na Facebooku.
Moje idea byla, že si na chvíli oddychnu, jeden, dva týdny diplomku nechám u ledu a pak se pomalu vrhnu na druhou část. Jenže moje mysl mě opět dohnala. "Teď když máš čas, měla bys udělat tohle, a ještě tohle, jo a na tohle si nezapomněla doufám, ne?". Uklidit, vyprat, umýt boty, vyndat myčku, vyžehlit, zorganizovat poličky a tím to nekončí. V tom všem jsem na chvíli pozapomněla na fakt, že mám full-time job, kterýmu se taky musím věnovat, čili toho času navíc tam ve finále tolik není. Dobrej pocit po odevzdání mi ale aspoň na chvíli zůstal.
Tenhle víkend začal tím, že jsem se vzbudila a ihned jsem začala přemýšlet, do čeho se vrhnu jako první. Bylo to ale ještě v takovým zdravým duchu. Tedy, necítila jsem se kvůli tomu zle. Půjdu si vybalit tašku, vyprat prádlo nebo budu dopoledne pracovat, protože jsem skrz diplomku tenhle týden nestihla to, co jsem chtěla? V poslední době hodně pozoruju svoje myšlení. A začala jsem dbát velkou pozornost na to, co mě stresuje. Upřímně se až děsím z toho, kolik toho je. A co kdybych jednoduše celý den nic nedělala? Neměla žádný plány, šla ven se Samkem (náš pejsek, hellooo!), seděla u Netflixu nebo si četla knížku? Vůbec nic by se nestalo. Nic. Jenom by v nějaký fázi přišel můj vnitřní pocit, že aha, tak teď si celej den nic nedělala, asi bys fakt měla. A pak to končí tak, že začnu kolem pátý odpoledne pracovat a sedím u toho do dvou ráno.
Nebudu lhát. Tím, že jsem si udělala kurz na koučing a terapie mám pocit, že bych měla mít buď spoustu věcí vyřešených, a nebo že bych to neměla tolik sdílet, aby si lidi cosi nemysleli. Ale to jsem vedle jak ta jedle, vážení. Jakmile mám konzultaci, nemyslím na sebe, ale na toho druhého člověka, pro kterého tam jsem, a kterému chci přede vším pomoci. Zároveň to, že si řeším svoje témata, mi dává lepší vhled do těch, které si řeší ostatní. Není náhoda, že se tyhle motivy často shodují či prolínají.
První krok je být si dané záležitosti vědom, druhý na ní pracovat. A já si momentálně měním mindset z měla bych na chci. A zasloužím. Cause I do!
...
Tak příště hvězdo, až zase něco dokončíš, pochval se. Buď na sebe hrdá. Schovej ten to-do list a zamysli se, co by ti teď udělalo radost? Čemu bys teď chtěla věnovat svoji energii? Co tě naplňuje?
What sets your soul on fire? ✨
Žádné komentáře
Okomentovat