15. 2. 2019

(NE)ÚSPĚCH


Dnešní den byl skvělej. Něčím jedinečnej. Úspěšně ukončit bakalářský studium? Nemohla jsem se dočkat. Tři ze čtyř částí státnic už jsem měla za sebou. Dokonce ty, který jsem si myslela, že pro mě budou nejtěžší a panovaly obavy, že je nezvládnu. Zbýval mi jen tenhle jeden, poslední blok, na kterej jsem se svým způsobem i těšila. Ráno jsme se probudila plná energie a elánu. Víte, jak se to říká, pozitivní myšlení je základ. Půjdu na poslední zkoušku, udělám ji a hned potom se vydám na návštěvu k babičce, kterou překvapím tím, že už jsem ten "blbec" (Bc.), jak si vždycky přála. Jenže realita je jiná.

Nezvládla jsem to. Neudělala jsem to. Nedali mi to. Neuspěla jsem. 


Přiznám se, že tohle psát není úplně jednoduchý. Říct to rodině a přátelům je jedna věc, ale když svůj život sdílíte s několika (už) tisíci lidmi na sociálních sítích, nebudete dělat (a asi ani nemůžete), jako že nic. Je to součást toho všeho a já jsem chtěla, chci a budu k vám chtít být vždy naprosto upřímná. Bez pozlátek kolem. 

Jsem člověk, kterej nikdy neměl školu jako prioritu. Pokaždé tu bylo něco jinýho. Ať už to byla práce, nebo osobní život (z 85% práce). Jenže vše mi stále nějakým záhadným způsobem vycházelo. Nikdy jsem se nějak extra neučila. A když už jo, prokrastinovala jsem až do posledního momentu a nejdřív v deset večer jsem se začala učit. Do noci, klasika. Bakalářku (teď už jsem jí obhájila, tak to můžu napsat veřejně haha), jsem dokončila prakticky v rámci jednoho týdne a opět to nějakým podivným stylem vyšlo. Ale dneska, dneska to nevyšlo. Poslední předmět, kterej měl ukončit moje tři roky v rámci vysokoškolskýho studia.

Vyšla jsem z místnosti a měla jsem ten nepříjemnej pocit v břiše. Zklamání, selhání, zoufalství. Tak nějak všechno se vším. Na chodbě spolužáci, doufajíc, že nesu dobrý zprávy. Ale nenesu. "Nemám to". Pokud jste si tohle někdy sami zažili, pravděpodobně jste seznámeni s reakcemi, který po tomhle následujou. 

"Panebože! Cože? Jak to? To snad ne!? Vtipkuješ?" a nebo "Ty kráso.. ježiši.. achjo.. tak to mě mrzí.. to je škoda.." a poslední skupinka "Hlavu vzhůru, příště to dáš!". 

V první chvíli moc nevíte, jak reagovat, protože jste si to pomalu ještě ani sami neuvědomili. A nakonec zjistíte, že vaše okolí je z toho překvapený, rozčarovaný a naštvaný mnohem víc, než vy sami. Abych to uvedla na pravou míru, nebylo to tak, že bych se na tuhle zkoušku neučila. Naopak. Paradoxně jsem jí věnovala nejvíce času ze všech. Jenže pak jsem tam stála, udělala jednu chybu a přišlo to. Blackout. Naprostej. Jedno veliký okno. Jako kdybych ztratila kontrolu. Najednou jsem ani nevěděla, jak se co nazývá. A bylo to. V tu chvíli jsem věděla, že je to špatný. Že to nejspíš nezvládnu. Že mi to nedají. Hlavou mi běželo milion myšlenek, ale žádná se nemohla dostat k tomu, na co jsem vlastně měla odpovídat. Nakonec jsem si vyslechla výsledek, sklopila hlavu a pokorně odešla.

Ten nepříjemnej pocit v žaludku pokračoval až do příjezdu domů. Možná to byl ale jen hlad (haha). Nějak jsem nevěděla, jak se k tomu postavit. Jestli mám křičet, brečet nebo si do něčeho bouchnout. Počkej, počkej.. Takhle ne. Zamyslela jsem se. Urovnala si priority. A najednou, najednou to přišlo. Pocit klidu. Vždyť se nic neděje. Nevím, kde se to vzalo, ale dala jsem si na misky vah dvě varianty. První je, že budu smutná, naštvaná, přešlá, zklamaná, půjdu si dát nějaký dobrý jídlo, kterým to zajím, lehnu si do postele a pustím si film. Druhá byla ta, že to přijmu tak, jak to je. Selhala jsem, ale není to přece nic hroznýno. Svět nekončí. Dělala jsi, co jsi mohla. V tu chvíli, jak jsi nejlépe dovedla. A je to v pořádku. Bez mrknutí oka jsem zvolila číslo dvě. Rozzářily se mi oči a došlo mi, že se konečně můžu vrhnout do všeho, v čem mi tohle období učení se stálo v cestě. Nejprve jsem uklidila celej barák a začala si zapisovat, co tu chci udělat a předělat. Konečně zrealizovat všechny ty věci, jak už kolem blogu (máte se na co těšit!), tak spoustu změn v osobním životě, po kterých toužím. Vlna energie. Klidu. Nejspíš i úlevy. Tohle jsi přece chtěla. A to, že jsi nedala jednu zkoušku (kterou uděláš za čtvrt roku), ti to přece nezkazí.

Upřímně trošku nechápu sama sebe. Ještě rok zpátky bych se jen z týhle představy hroutila. Brala to jako fatální osobní selhání. Jenže už mám, díky bohu, priority úplně jinde. A beru to jako skvělou zkušenost do života. Jsem vděčná. Možná to bude trochu klišé, ale nemůžu si pomoct a samozřejmě jsem si v hlavě urovnala i to, že jsem zdravá, mám kde bydlet, mám milující rodinu a lidi kolem sebe. A pak jsou na druhý straně světa tací, kteří denně bojují o život. Tak se v posledních měsících dívám na hodně životních situací. Dává mi to neskutečnou pokoru a vděčnost. Navíc, možná jsem naivní, ale věřím, že všechno se děje z nějakýho důvodu. A do života mi daly právě ty špatný zkušenosti, to nejcennější. 

Určitě si spoustu z vás řekne, že jsem se měla víc učit. Nebýt online. Věnovat tomu víc času. Jenže já sama v sobě vím, že jsem tomu věnovala tolik, kolik jsem dokázala. To je pro mě nejdůležitější. A tak tu píšu tyhle řádky, a jsem, svým vlastním, trochu zvláštním způsobem, šťastná :).



Pokud jste zažili nebo zažíváte něco podobnýho, nebojte, nejste v tom sami. Tak nějak jsem cítila, že vám to chci tímhle způsobem říct a taky, že se o těchto věcech zas tolik nemluví. Navíc, i kdyby si to měl přečíst jeden jedinej člověk, kterýho to podpoří, stojí mi to za to. Děkuju. 



S láskou,






SHARE:

8 komentářů

  1. Asi přesně tohle jsem si potřebovala přečíst... jsem spíš tichý čtenář a sledující. Ale dneska jsem to napsat musela. Jsi baječná. A já ti moc děkuju. Poslední dny mám ze sebe a své práce takový divný pocit, že je vše k ničemu a na nic nemám, ale tvůj dnešní článek mi trošku pomohl a já budu doufat, že bude líp :)
    Děkuju ti a přeju hodně štestí!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já nemám slov. Tohle je prostě úžasný. Děkuju ti Míšo, nesmírně si toho vážím a o to víc, když říkáš, že jsi tichý sledující. Mám upřímnou radost!
      Jinak, máš na všechno, co si vysníš :) a pokud třeba děláš práci, která tě nenaplňuje, tak to chce změnu :) pokud naplňuje, tak to třeba fakt bude jen období, ale neboj, právě ty špatný období jsou k tomu, abychom si pak uvědomili, až přijdou ty skvělý, takže určitě, bude líp a ony přijdou :). Tobě taky <3

      Vymazat
  2. krásný článek, fakt!!!! takových jen víc... neříkat jen co se povedlo, nehroutit se z toho, že se něco nepovedlo. Prostě optimismus a vytěžit! díky za článek:)
    www.libenanovakova.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Liby, obrovsky Ti děkuju! Taky jsem cítila, že je potřeba to trochu rozvířit :) já děkuju za komentář <3

      Vymazat
  3. Jsem ráda, že jsi to napsala, protože všude akorát člověk vidí úspěchy a jak to každej dal. Věřim, že to hodně lidem pomohlo :).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc ti děkuju :). Taky jsem ráda, jelikož to cítím stejně, jak říkáš a ta odezva, co se od toho odrazila, je neskutečná. Nikdy by mě nenapadlo, že svým neúspěchem můžu vlastně někoho podpořit :). Skvělej pocit.

      Vymazat

Blogger Template Created by pipdig