Znáte je. Každej z nás je někdy má. Nebo aspoň, většina z nás. Takovej ten typickej den blbec. Kdy se vám nic nedaří a kdykoli se snažíte, vždycky je to akorát horší. I když už si myslíte, že se to víc pos... pokazit nemůže, něco se stejně najde. A vy tam jen stojíte, jak opařený a nestačíte se divit.
Takovej den jsem měla dneska. Začal vcelku nevinně. Pondělí, jako každý jiný. Já mám ty pondělky dokonce ráda, protože je to pro mě takovej malej novej start. Novej týden. Nový možnosti. Po víkendu opět trochu toho "akčna" aneb jak jsme si to my, lidi, pojmenovali "pracovní den". Na tenhle jsem toho však měla naplánovanýho opravdu spoustu. Poslat balík, oběhnout úřady, doběhnout pro barvy do tiskárny abych mohla vytisknout podklady k bakalářce, setkat se s vedoucím práce a ty papíry mu předat, odvést auto na technickou, koupit novou žehličku a ještě si zacvičit.
Možná, kdybych si udělala předem plán a nebo neměla potřebu stihnout všechno v jeden den, svět by byl jednoduší. Ale když já mám ty výzvy tak ráda..
První zastávkou byla pošta. Zdálo se to být jako jednoduchej úkol, poslat balík a pokračovat dál. Vybrala jsem si dobu, kdy jsem čekala, že by tam nemuselo být tak narváno. To si ale pravděpodobně myslelo i těch dalších dvacet lidí, co tam čekalo se mnou. Byla to doba oběda, takže ještě k tomu nebyly otevřený všechny přepážky. Řekla jsem si, že když už jsem tam, tak si počkám, ať sem nemusím jindy. Nakonec se z nevinný fronty několika lidí stalo třičtvrtě hodinové čekání. Jedno okýnko bylo na celou dobu zablokováno paní, která nejspíš posílala nějaký doporučený dopisy. Jenže jich měla asi stovku. Já jsem byla v tu dobu ještě naprosto v pohodě a v klidu. Spíš jsem se dívala kolem sebe a pozorovala, jak jsou lidi nervózní a nedočkaví. Tak nějak jsem si v duchu říkala, kam se to pořád ženeme. Všechno vyvrcholilo v dobu, kdy dveře pošty rozrazila postarší paní, která začala hlasitě nadávat na to, že už je tam takhle třetí den a zase je tam fronta. V těchto situacích si vždycky říkám, že by jim ti lidé měli jít sami pomoct, když mají čas nadávat. Kdybych byla paní blíže, pravděpodobně bych jí to i řekla. Je to práce s lidmi, jako každá jiná a na té poště za to přeci nemůžou, že někdo přijde se sto dopisy. Zasmála jsem se "pod vousy" tomu, jakou měla paní potřebu se rozčilovat a šla jsem pomalu na řadu. Jenže, hned poté, co jsem předala balík skrz okýnko, mi paní za přepážkou oznámila, že je málo vystlaný a zcela určitě by se promáčknul a dorazil poškozený. Jelikož bublinkovou fólii po kapsách nenosím, pokorně jsem si vzala balík zpátky a šla pryč. Po tý hodině ve frontě. Věděla jsem, že je to moje vina, ale takhle začal ten můj "den blbec"..
Tím pádem jsem se dostala do časovýho presu, kterej se se mnou táhnul po zbytek dne. Jako druhou věc jsem potřebovala vytisknout podklady k bakalářce. Na to jsem ale potřebovala dokoupit barvy do tiskárny, protože ta se ráno rozhodla, že bez tý modrý prostě tisknout nebude. Zajímavý je, že ještě den předtím tiskla. Hned po poště následovala prodejna s tonery. Tam mi bylo oznámeno, že tyhle barvy zrovna nejsou dostupný a budou až zítra. Jenže já je potřebovala hned, klasika. Okamžitě jsem hledala, kde jinde bych u nás ty zpropadený barvy koupila. Stal se zázrak a našla jsem druhou prodejnu, kde měli přesně ty moje. Přišla jsem k pultu a s nadějným hlasem jsem na paní spustila, co bych potřebovala. Ta mě ale v půlce zastavila a omluvila se s tím, že jí dneska nejde celý den počítač a čili mi nemůže nic prodat. To se mi snad jenom zdá. Projekt tiskárna byl teda ta tam.
Hladinu mojí naděje mi zvednul až Lidl, kam jsem se vydala pro žehličku a potah na žehlící prkno. Oboje tam na mě čekalo v netknutém stavu. Alespoň jedna zastávka proběhla úspěšně. Při nákupu mi však zazvonil mobil. Na něm vykoukla smska, kde stálo, že moje objednávka je připravena k vyzvednutí. V té první prodejně s tonery jsem jim totiž řekla, ať mi tam tedy na zítřek ty barvy radši rezervují. Měla jsem asi půl hodiny na to, abych stihla dojet pro barvy, následně z města domů, vytiskla podklady k BP, jela do školy na schůzku s vedoucím práce a zároveň bylo potřeba hodit auto do servisu. Do toho měla končit škodovka, což je u nás jednoduše dopravní špička a skoro nikam se autem nehnete.
Proč ne, challenge accepted. Barvy jsem si vyzvedla, jelikož jim došlo zboží mezitím, co jsem byla pryč. Měla to být světle růžová a světle modrá. A právě bez tý modrý mi ta tiskárna nechtěla tisknout. Dojela jsem domů, bleskově vyměnila modrou za novou a teď to přišlo. Ona ta tiskárna chtěla totiž TMAVĚ MODROU. Už nebylo času nazbyt a musela jsem jet bez potřebnejch podkladů. To, že jsem mezi tím vším prakticky ani nejedla, snad nemusím zmiňovat. Auto jsem úspěšně odvezla do servisu. To ale mělo jít na technickou a já jsem se dostala v nádrži na poněkud nízkou hladinu, takže ne úplně ideální stav. Ještě, že byly tak hodní a auto mi vzali i tak.
Následovala škola, kde přišla další perlička. Půl hodina čekání na našeho vedoucího. Tomu nakonec na notebooku nešel internet, dostal na starost zkoušku a neměl tedy ani čas nám to zkontrolovat. Nakonec jsme tam byli úplně zbytečně.
Překvapivě hladce šlo zařizování na úřadech, kde jsem ještě řešila záležitosti ohledně živnostenského listu. Protože ano, konečně jsem si ho založila. Už bylo na čase, Aničko :D.
Ve finále jsem si šla do starého bytu (domova) vyzvednout kolo, na kterém jsem měla jet domů. To se zdálo být jako nejlehčí a nejjednodušší úkol. Já blbec jsem ale měla na hlavě kšiltovku a foukal vítr. Co se nestalo, kšiltovka mi ulítla a mě nenapadlo nic lepšího, než zprudka zabrzdit. Vším, co šlo. Kolo jsem položila na stranu a sebe pod něj. Dopadla jsem na ruku, kterou jsem měla lehce naraženou a odřenou. Nejhorší ale bylo to, že to byl takovej mžik, že jsem si chvíli ani neuvědomovala, jak jsem se na zem vlastně dostala. Jasně, ta moje oblíbená růžová kšiltovka. V lehkým šoku jsem se rychle zvedla a bez dalšího pádu dojela domů. Věděla jsem, jaký jsem měla zatracený štěstí, že se mi nic vážnějšího nestalo. Tahle situace vyústila v to, že jsem si naprosto uvědomila, že i když budu možná vypadat jako blbec, tu helmu si pořídit chci.
Po tom, co jsem přijela domů, jsem ještě měla v plánu cvičit. I po tý cestě domů jsem si to říkala. Jenže pak mi došlo, jak moc absurdní to je. Byla jsem vyklepaná, odřená a ještě s naraženou rukou. "V tomhle stavu chceš jít cvičit? Nemyslím si." V hlavě se mi ozval rozum a bylo. Díky bohu za něj. Už jsem si jenom dala večeři a šla hodně brzy a tvrdě spát..
Vzpomínáte si na nějakej den, kterej byl v podobném duchu?
Taky takový dny občas míváte?
Mám pocit, že se mi toho nashromáždilo opravdu hodně, ale pořád je to nic oproti tomu, co si lidi prožívají jinde na světě, každej den. Prostě to byl obyčejnej den s trochou komplikací, nic, z čeho bych si měla dělat vrásky. Naopak mi přijde, že tyhle dny všechno vrátěj do těch správnejch kolejí a vy si o to víc uvědomíte, za jaký věci můžete bejt v životě vděční a že se vlastně kolikrát trápíme úplnýma blbostma.
Děkuju vám za přečtení a těším se u dalšího povídání :).
Vaše,
Žádné komentáře
Okomentovat