17. 3. 2018

Od workoholika k statusu nezaměstnaná

Ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou budu veřejně vyprávět o svých pracovních zkušenostech a ještě překvapivější je pro mě to, jak tento příběh končí. Pokud jste zvědaví, co vše se nachází pod názvem článku, pokračujte dále. Jen uvedu na pravou míru, že doslova "nezaměstnaná" nejsem, ale jakýmsi způsobem je to pro mě bytí na volné noze, což může mnoho lidí jako nezaměstnanost vnímat.


Už od svých +- třinácti let jsem zvyklá mít nějaký přivýdělek nebo formu práce. Vždy jsem chtěla být alespoň lehce nezávislá a především kupovat si co chci a kdy chci. Až do letoška jsem od té doby měla s menšími pauzami vždy nějakou práci. Asi pro vás nebude překvapením, že jsem i tak trochu workoholik. Jakmile jsem chvíli žádnou práci neměla, přišla jsem si nesmírně provinile a hledala jsem cesty, jak z toho ven. Zatímco si většina mých spolužáků užívala status studenta, já jsem chtěla být produktivní a vydělávat si sama na sebe. Dostala jsem se tedy do toho pracovního kolotoče dost brzy. Na střední jsem s tím začala mít problémy. Mé dny vypadaly tak, že jsem vstala v šest hodin ráno, šla jsem do školy, po ní jsem běžela do práce, kde jsem většinou zůstávala až do devíti až deseti hodin večer. Spát jsem pak chodila po půlnoci. Energii jsem měla na nule a podle toho v té době vypadaly i mé školní výsledky. Učitelé se mě ptali, co se děje a moje odpověď byla jednoduchá, "práce". Na střední jsem ale na výsledné známky moc nehleděla a vždy jsem nějak prolezla alespoň na "chvalitebné" úrovni. 

Mezi maturitou a nástupem na vysokou školu jsem měla asi nejdelší okno bez práce. V té době mi přišel na mysl návrat k blogu. Návrat píšu z toho důvodu, že jsem dříve blog měla. Bylo to v období mých 10-12 let a všechno, co jsem se v té době sama naučila, mi dokonce občas slouží do teď. Například co se týče kódování. To už je ale jiný příběh. Jsem za to každopádně do teď nesmírně ráda! I když jsem si na začátku říkala, jak můj blog a celkově články na něm nikoho nezajímají, tak teď vidím, jak neskutečně mi to obrátilo život vzhůru nohama. 


S tématem práce se pojí i to, že vysoká škola, na které momentálně jsem, má bakalářský program (studium) na období 3,5 roku. To z toho důvodu, že je zde místo jednoho semestru půlroční praxe. Upřímně to nebyl důvod, proč jsem si tuhle školu vybrala, ale jsem zastáncem toho, že je to naprosto skvělá věc, pokud můžete absolvovat jakoukoli praxi už při studiu. Já jsem tu svou absolvovala v Praze. Konkrétně jsem šla do velké korporátní firmy, která spadá pod automobilku Porsche. Na to se mě ptalo dost lidí na instagramu, jelikož jsem to s vámi sdílela. 

Přišly mi různé otázky typu - Jak se do takové firmy dostat, co tam dělám a tak dále. Sice to byla praxe, kterou jsem musela povinně podstoupit v rámci školy, ale postup byl jako u práce klasické. Zaslala jsem jim svůj životopis, proběhlo první kolo výběrového řízení, poté druhé kolo a osobní pohovory. Původně jsem do této firmy ani neměla v plánu jít. Chtěla jsem si zkusit ten proces (výběrové řízení), protože se podle mého názoru tyhle zkušenosti do života vždycky hodí. 

Když jsem přišla na pohovor, v chodbičce čekalo ještě minimálně dalších pět lidí, kteří byli nastrojení a připravení. Já jsem přišla oblečená tak, jak chodím normálně do školy, ale alespoň to bylo výjimečně elegantně :D. V tu chvíli jsem myslela, že se propadnu do země. Připadalo mi, že tam mezi ostatní vůbec nepatřím. U pohovoru pak ze mě padaly takové věci, kterým jsem se skoro sama divila. 

Každopádně, stále nechápu jak, ale vybrali z těch všech božích a připravených lidí právě mě. Nepřipravenou, nenastrojenou holku, která ani nevěděla, co chce...



Posledních osm měsíců jsem tedy strávila právě v této zmiňované firmě. Nakonec to bylo o něco déle, než jeden semestr, protože jsem začala už v červnu minulého roku. Původně jsem přemýšlela, že bych zde pokračovala i dál, protože o mě dokonce měli zájem i na další období, ale... Poprvé mi došlo, že takhle žít nechci. Práci v kanclu jsem měla už předtím, ale nikdy to nebylo až takhle intenzivní. Klasicky od pondělí do pátku, od osmi do pěti. Většinu dní jsem trávila na židli u mailů, telefonátů a papírů. 

Než jsem na tuhle práci kývla, má představa o budoucnosti byla trochu jinde. Jednou jsem chtěla být právě v podobné společnosti, na nějakém vysokém, dobře placeném postu s pěknými benefity. Tahle představa se ale po této zkušenosti sesypala jako domeček z karet.. 

Uvědomila jsem si, že život je příliš krátký na to, abych ho strávila v práci, která mě nebaví a hlavně, nevidím v ní jakýsi "hlubší" smysl. Věřím, že hodně lidem tohle může připadat jako klišé, ale naštěstí jsme každý jiný. Proto je v pořádku, pokud to vidíte jinak. 

Na praxi jsem skončila tak, jak bylo plánováno, k poslednímu dni v lednu a dále jsem neprodlužovala. K mému klidu jsem ještě stihla zaškolit svého nástupce a odcházela jsem s čistou hlavou. Byla to pro mě neskutečná zkušenost plná nových poznatků a zážitků, za které budu pravděpodobně nadosmrti vděčná. Kdybych do tak velké společnosti nyní nešla, zcela jistě bych si to zkusila až za pár let a to by mohlo pěkně bolet. 



Zároveň s touto prací jsem však měla ještě jednu. Tu jsem dělala především z domova, ale náročností na tom byla podobně, jako full time job. Tady se dostáváme do bodu, kdy už mi možná dáte za pravdu v tom, že jsem mírný workoholik :D. Do toho jsem samozřejmě měla ještě jiné přivýdělky a snažila se udržovat tento blog a instagram. Plus vést nějaký ten sociální život, objevovat Prahu, do které jsem se nově přestěhovala a přesto stíhala jezdit za přítelem.. Myslím si, že bych měla založit nějaký kurz s názvem "Jak si toho nabrat co nejvíc a nezhroutit se" :D. Ale ne, teď vážně. Vůbec tohle všechno nebylo chytrý. Ani zdaleka.

Když jsem končila na zmiňované praxi, začala jsem přemýšlet nad tím, jestli nechci skončit i zde (druhá práce z domova). Dát si dlouho potřebovanej a chtěnej odpočinek. RESET. Říkejte tomu jak chcete. Potřebovala jsem se od tohohle všeho odprostit a jednoduše zjistit, co vlastně v  životě a od života chci. Nakonec to tak nějak vyplynulo samo a skončila jsem v pracích obouch. Ono to může znít hezky, ale zároveň je třeba si uvědomit, že to byly dva stálý příjmy. Co tedy bude dál? 

Upřímně, nevím.. Nemám potřebu nic plánovat, do ničeho se hrnout. Momentálně ještě nemám žádné obří závazky, čili je tenhle přístup pro mou situaci realistický. Samozřejmě vím, že je to něco jiného, pokud máte rodinu, hypotéku, půjčky.. Práci, neboli něco tvořit, miluju, ale vím, že to chci zkusit i jinou formou.

.
.

Ve finále jsem došla k závěru, že chci žít. Chci být šťastná, chci v životě dělat to, co mě baví a má smysl. I kdyby to dávalo smysl jen mě. Vím, že mě čeká ještě dlouhá cesta, ale kdy jindy to zkusit, když ne teď? 

SHARE:

4 komentáře

  1. Tyjo, věřím, že v Porsche si získala obrovskou zkušenost a myslím si, že si tě vybrali právě proto, že jsi byla jiná než ti ostatní lidé, že jsi přišla normálně oblečená a byla prostě normální :D taky bych jednou chtěla dělat něco, co mě bude bavit, protože jak říkáš, trávit život v práci, která mě nebaví, to není správný přístup podle mě, ale každý na to může mít jiný názor :)

    Maris Novotná

    OdpovědětVymazat
  2. Wow.. já jsem to měla podobně, už od prváku na střední jsem běhala po brigádách a přála si být finančně nezávislá. Po maturitě jsem odjela ''vydělávat'' do Anglie no a teď jsem tu, v Česku a neměnila bych. Šikovný a cílevědomý člověk si může slušné peníze vydělat kdekoliv na světě. Jinak ten kurz bys měla udělat, určitě bych přišla. Něco takového NUTNĚ potřebuju!! :D

    tak žij a buď šťastná ♥ držím palce

    http://denisaellen.cz/

    OdpovědětVymazat
  3. Já si pamatuju, když jsem šla takhle na pohovor na právní oddělení ve FAČRu (fotbalová asociace). Měla jsem takové ty kostýmové kalhoty, košily a TENISKY, byla to taková ta sportovní elegance, no moc jsem to neprožívala. Na recepci byla holka jak z obálky playboye (proč asi :D ), byla jsem tam JEDINÁ holka s dalšíma 9 klukama, kteří byli všichni v kvádru a tvářili se hrozně seriozně. Pohovor vedli tři lidi, z toho dva ve svých předražených na míru ušitých oblecích a když jsem řekla, že chci alespoň 100 Kč na hodinu, tak mi řekli, že "není v jejich možnostech platit tolik" hahaha. No takže to třeba k mým zkušenostem z výběrovýho řízení :D
    The Linheart

    OdpovědětVymazat
  4. Já jsem taktéž ten typ, který se snažil být nezávislý. Zhruba od 13 let jsem si přivydělávala psaním článků pro internetové magazíny. Teď ve svých 21 letech pracuji jako asistentka ředitelky a studuji dálkově školu psychologie. Nedokázala jsem si představit právě jen ten status „student“. Do té školy dávám vše, opravdu bych nechtěla pracovat celý život jako asistentka, právě také strádám ten hlubší smysl.

    OdpovědětVymazat

Blogger Template Created by pipdig