Don't be afraid to speak up

by - 10.12.16

Přesně před dvěma měsíci jsem napsala poslední článek v téhle kategorii, v době, kdy mi začala škola. Jelikož jsem si zapsala hodně předmětů, věděla jsem, že to bude můj nejnáročnější semestr vůbec. Že to bude zkouška toho, jestli to všechno zvládnu, budu silná a nepropadnu kvůli stresu a jiným okolním vlivům zpět k záchvatovitému přejídání.

Byly doby, kdy jsem o tom nedokázala říct jediné duši. Dnes je tomu jinak. Je to problém, kterým trpí spousty dívek, žen ale i mužů. Zatímco lidé kolem nich o tom nemusí mít ani nejmenší ponětí. Přesně tak, jako to bylo v mém případě. 

Vždyť jíš pořád zdravě."
Jsi hubená, tak přeci nemůžeš mít žádnou poruchu."
Vždyť vypadáš dobře." 

Dostala jsem se do fáze, kdy chci, aby o tom mělo povědomí čím dál víc lidí, jelikož ten problém tady je. Tím, že o něm nebudeme mluvit, jen tak nezmizí. 


Minulý týden jsem si měla připravit pětiminutový projev na předmět Rétorika, který studuji v angličtině. Proběhlo mi hlavou opravdu hodně témat, o kterých bych mohla mluvit. Ale nakonec moje myšlenka skončila u toho, oč čem vám tu píšu. Rozhodla jsem se mluvit o sobě. Říct svůj vlastní příběh. Jelikož nás na tom předmětu je deset a všichni se už za ten semestr nějakým způsobem známe, bylo to pro mě samozřejmě snazší. Zprvu jsem chtěla mluvit improvizovaně. Došlo mi ale, že tohle téma bude náročné, tak si raději něco sepíšu, abych neskákala od jedné věci k druhé. Můj záměr byl totiž předat určitou zprávu. Čím dřív se den projevu blížil, tím víc jsem si byla nejistá. 

Jaké na to budou rekace?" 
Zvládnu to vůbec, jsem připravená o tom mluvit?" 
Co když se najde někdo, komu to bude připadat k smíchu?"

Podobných otázek mi hlavou proběhlo nespočet. Nakonec mi můj vnitřní hlas řekl Odhodlala jsi se, tak jdi do toho!". Nebyla jsem vůbec nervózní kvůli samotnému projevu, ale kvůli tomu, o čem jsem se chystala mluvit. Pár minut před začátkem cvičení jsem zaváhala, jestli ještě nezměním téma. Paradoxně mi jde improvizace líp, než když mám něco sepsané a naučené. Je zde ale jedna slečna (Ahoj Baru, pokud tohle čteš ♥), která mě podpořila, dodala mi odvahu a hlavně i díky ní jsem se rozhodla, že téma projevu nezměním. Od silné osobnosti, jako je ona, to v tu chvíli neskutečně pomohlo. 


Problém přišel v tu chvíli, když jsem se zvedla ze židle a šla si stoupnout doprostřed před lidi. Zhluboka jsem se nadechla a začala. V úvodu jsem neřekla, o čem přesně hodlám mluvit, ale zmínila jsem pouze to, že to bude můj osobní příběh. Z pohledů všech bylo jasné, že nikdo nečekal, jak to skončí. Na začátku jsem zmiňovala období, kdy jsem byla deno denně s přítelem, byla jsem zamilovaná (to pořád jsem) a jedli jsme samé dobroty (ironie). Čili to na začátku znělo jako "lovestory". Začátek byl klidný, ale čím víc jsem se blížila k jádru věci, tím nervóznější jsem byla. Mluvila jsem dál a dál, ale v hlavě jsem měla jenom jednu myšlenku.. "Co to tady sakra dělám?!". Přišla na mě úzkost a rozklepal se mi hlas.

Samozřejmě už nebylo cesty zpět. Projevem jsem chtěla předat především tu zprávu (budu se opakovat), že poruchami trpí spousta lidí a je o tom malé povědomí. Lidé, do kterých byste to nikdy neřekli. A vypadalo to, že nikdo z nich nečekal, že taková většinou pozitivně naladěná a veselá holka, si sama prošla něčím takovým. Chtěla bych dopomoct tomu, aby se to začalo brát vážně. Je to nemoc jako každá jiná, není to jen nějaký výmysl lidí, kteří rádi jí. Chci pomáhat lidem, kteří si tím prošli také. Dodávat jim naději, že to lze porazit. 


Nyní je to půl roku, co jsem se zbavila záchvatovitého přejídání a nemůžu z toho být šťastnější. To, co jsem vám tady popisovala, bylo poprvé, co jsem to někomu přiznala takhle "veřejně". A ani netušíte, jak strašně dobrej a uvolňující pocit to potom byl. Sice to nebylo téma, o kterém by úplně každý chtěl slyšet, ale i to bylo jednou z věcí, proč jsem si ho vybrala. Pro mě to byl další velký krůček v mém boji. A jsem vděčná všem těm lidem, kteří tam seděli a naslouchali mi. Stejně tak, jako jsem vděčná Vám, kteří to čtete, DĚKUJU ♥

You May Also Like

4 komentářů

  1. To je fakt krásný článek, s tou myšlenkou naprosto souhlasím. Blog mám už po několikátý, ale pokaždý to byl prostě něco obyčejnýho, tuctovýho a bez myšlenky - o sobě píše každá druhá blogerka. Ale teď, když už mám s ppp taky nějaký osobní zkušenosti pro mě ten blog má konečně nějakou pořádnou myšlenku, kterou bych chtěla předat dál. A přesně, člověk se o svých problémech nemá bát mluvit, protože ve většině případů jsou jeho obavy naprosto zbytečné a reakce ostatních může opravdu mile překvapit + jak se o tom problému mají vlastně ostatní dozvědět víc, když s tím nemají zkušenosti? A ten poslední obrázek v článku, který jsi přidala, je fakt až neuvěřitelně pravdivý. Je super, že jsi se překonala a zvládla jsi o tom mluvit před lidmi! Na blogu o tom sice taky píšeš, ale slova mají často o dost větší váhu aspoň já to mám tak, že co se vysloví je prostě tvrdá realita, která se ne moc dobře může poslouchat. Jsi fakt skvělá a hlavně prosím nepřestávej předávat tuhle myšlenku :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci, ty tvoje komentáře se čtou krásně od začátku až do konce ♥
      Moc moc ti děkuju :))) a souhlasím se vším, co píšeš. Je určitě super to předávat dál. A hlavně s těmi reakcemi ostatních, před prvním článkem na toto téma jsem měla opravdu strach, ale pak mě neskutečně potěšilo, kolik slečen se na mě s tímhle tématem obrátilo. Mně k tomu hodně dopomohl i Péti blog, abych ty pocity pustila ven, ale myslím, že jsem to zahlédla i u tebe :).
      A s tou částí ohledně mluvení, taky naprostá pravda. Psát na blog je to 100x snažší, než tam pak stát před lidma a říkat to na plno. Hlavně jsi tam, v té chvíli a cítíš ty všechny reakce. Určitě nepřestanu, doufám, že už se to nikdy nevrátí a budu pokračovat v tomto zdravém duchu, ještě jednou děkuju! :))

      Vymazat
  2. Aničko, tohle je další část, která dodává tvému blogu tu pomyslnou třešničku. Hodně moc Ti fandím,ať se Ti daří. PS: Tvá slova mi dodávají určitou energii, proč to dělat. Děkuji Ti

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi prostě zlatíčko! ♥ děkuju :))
      Já zase fandím tobě a jsem za to strašně šťastná!

      Vymazat