In eatingdisorder life

2 months binge free ♥

Poslední dny mě přepadla taková produktivní nálada, za což jsem moc ráda. Možná si budete myslet, že jsem blázen, ale dokonce jsem se začala těšit i do školy :D. Nejsem zvyklá na čtyři měsíce prázdnin #problems.. 
Každopádně o čem bude tenhle článek -> dnešek je pro mě speciální den.. Proč? 
Protože je to přesně dva měsíce, co jsem se nepřejedla. Ti, co tu jsou poprvé, si teď asi klepou na čelo o čem mluvím, ale porucha příjmu potravy pod jménem Záchvatovité přejídání mě trápila přibližne rok a půl.

Někomu to může přijít jako krátká doba (2 měsíce), ale lidé, kteří se s tím nebo něčím podobným v životě setkali, významu toho času porozumí. Asi nikdy nemůžete říct, že jste z toho úplně venku. I když, kdo ví. Třeba to někdy přijde. Jiné by to bylo třeba po roce, dvou.. Neříkám, že se to ještě nemůže vrátit, ale budu se na 120% snažit, aby se tak už nestalo.

Teď o tom totiž smýšlím už úplně jinak. U většiny lidí, co jsem různě sledovala, byl ten "konec" postupný. Snižovali intervaly mezi záchvaty, až pomalu ustoupily úplně. U mě to bylo ale doslova ze dne na den. Strašně jsem nad tím ten den uvažovala. Seděla jsem v posteli, koukala do zdi a jen přemýšlela. Bylo to jako by mi někdo v hlavě rozsvítil malou žárovku.


Netvrdím, že během těch dvou měsíců nepřišly stavy, kdy bych chtěla sníst celou lednici. Ano, přišly. A je to naprosto v pořádku :). Jenom s tím musíte bojovat. Jelikož si myslím, že ještě nejsem tam, kde bych měla být abych vám radila jak nad tím vyhrát jednou pro vždy, s takovým článkem ještě chvíli počkám. Nechci vám totiž spíš nějak uškodit, takže tomu budu věnovat delší čas.


Když se mi někdo ozval s podobným problémem, dokázala jsem se do toho vcítit a snažila se pomoct a poradit. Strašně mě těší vaše reakce a věřte tomu, že i díky vám pokračuju dál a nevzdávám se! :) Pokud tedy třeba i tebe něco podobného trápí, nebojte se mi napsat :) do komentářů, na email, na instagram.. Vím, že je důležité na to nebýt sám. 
Ale pro mě jste to hlavně vy, kdo je mi největší motivací! Děkuju..

Related Articles

2 komentářů:

  1. Šikulka a moc dobře vím, jak OBROVSKÉ vítězství to již nyní je! Též sem s tím po anorexii bojovala a vlastně bojuji stále :( A kromě zničené psych.stránky, mi je strašně líto, že díky tomu občasnému "úletu" není znát, že cvičím...a lidé v mém okolí, kteří jedí vše s rozumem, sportuji adekvátně mají větší progress než já. Tohle mě nakopává se z toho dostat a žít ;) Tobě držím palce a více takových nakopávacích článků!! ❤Mája

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Mari, omlouvám se že na tvůj komentář odpovídám až teď, ale nějak jsem ho přehlédla:(
      Jsem ráda, že mi rozumíš :) rozhodně to nevzdávej, cítím to stejně.. Dříve jsem i dělala lektorku ve fitku a skoro jsem se styděla to někde říkat, protože jsem na to zkrátka nevypadala.. A i teď dost cvičím oproti některým lidem v mém okolí, ale u nich to vypadá, že jsou na tom mnohem líp.. Taky se snažím pořád myslet na to, že je to jen o mě, nesmím se s nikým srovnávat a já budu mít ten dobrý pocit z toho, až něco dokážu :) Děkuju za komentář a drž se ♥

      Vymazat