Ztrácet se a zase nacházet

Jsem unavená. Fyzicky, psychicky, mentálně. Mám pocit, že je na mě vyvíjen šílený tlak, abych byla produktivní, zvládala handlovat pět věcí najednou a hlavně, zvládala je na 100%. Dělat dobře svou práci, dostudovat školu, trávit čas s nejbližšími, s rodinou, žít v rámci možností zdravě a budovat si nějakou sociální image. Jenže vy už asi víte, jak to je. Jediný, kdo na mě vyvíjí tlak, jsem já sama.

"Let’s just say that whatever you want, you want it enough. So much so that you’re making yourself miserable in order to achieve it. What about chilling out? Maybe your motivation isn’t the problem, but that you keep pushing a boulder up a mountain that only grows in size the more you push." Source

Tenhle týden jsem na Instagramu narazila na krásnej příspěvek, kterej mi přesně sednul do toho, co si řeším. Long story short, 99% z toho, jak se cítíme, jak si ubližujeme, se děje v naší hlavě, našimi myšlenkami. 1% je opravdu způsobeno realitou a tím, co se děje kolem nás. Většinu času ten problém, není "ten" problém. To, jak o něm smýšlíme, je. Většinu věcí lze napravit jen tím, že o nich začneme jinak přemýšlet. A v tom je šíleně moc pravdy. Tolik konspiračních teoriíí a tolik trápení, který jsem si sama vytvořila.

Upřímně, letošní rok mi ukázal, že.. všechno, co jsem si myslela, že nějak je, ať už se jednalo o hodnoty, názory, vztahy, se ukázalo být přesně naopak. A nebo úplně jinak. Všechny moje pomyslný základy se rozsypaly jak domeček z karet. A já si přijdu víc rozbitá, než kdy jindy. V rok 2020 jsem měla velký naděje. KONEČNĚ zhubnu na svojí vysněnou váhu, budu se mít ráda, najdu si zdravej a fungující vztah, budu dělat práci, která mě baví. Škola se asi nějak sama udělá haha.

Jsme ve třičtvrtině a jediný co vím je, že nic nevím. A teda KONEČNĚ začínám přijímat, že je to vlastně asi v pohodě. A jsem si vědoma toho, že podobně zní hodně mých článků, ale je to tak, jak to je. Celej rok jsem se snažila tlačit někam, kde mi to nebylo souzený. Pro co.. A teď bych si dovolila citovat další odstavec z mýho oblíbenýho článku.

"We are the same until we’re changed. We can move that a bit further by putting into place healthy habits and to show up to our lives in a way that fosters growth, but we can’t game timing. Most of our unhappiness stems from the belief that our lives should be different than they are."

A to je přesně to. Měla jsem a nejspíš pořád mám vysoký nároky. Srovnávám se s ostatními. Ať už s kamarády nebo cizími lidmi, kteří mají v mém věku svůj business, rozjetý tři projekty, do toho zvádají full-time job a mají dlouhodobý, fungující vztahy. Nebo už jsou vzatí či mají děti. Ano, už jsem se dostala do toho věku.

Pro mě je tenhle rok fuckin roller coaster a upřímně nevím, kde mi hlava stojí. Miluju svoji práci, mám kolem sebe skvělý lidi, školu zvládám, začala jsem bydlet sama, pracuju si na svých projektech, ale stejně bych pořád chtěla víc. A opět jsme u toho srovnávání, ajajaj. Nenechte se zmást, moc dobře vím, že každý máme svoji cestu, jiný podmínky, jiný prostředí, v kterým jsme vyrůstali a obecně jsme diametrálně jiný osobnosti. Ale ten pocit, that I'm not enough, je silnější, než tohle uvědomění. A asi konečně přišel čas říct si, fuck it.

Jsme takoví, jací jsme, dokud nejsme. Jsme v situacích, v jakých jsme, dokud nejsme. Děláme věci, které děláme, dokud je neděláme.. You got the point, right? Často čekám, než si nějaké téma vyřeším, než o něm začnu mluvit. Ale víte co? Fuck that as well. Tady to máte real, raw, čerstvý a upřímný.

A možná letos nejsem jediná, kdo je ztracenej, jelikož co si budeme povídat, tenhle rok je sakra náročnej. Pro nás jako jednotlivce, pro nás jako pro lidstvo. Ale asi bychom si to měli dovolit. Jelikož ten další článek na Medium s deseti tipama, jak být více produktní, nám stejně nepomůže. A jednoho dne, tohle všechno třeba nakonec bude dávat smysl, i když ho teď nemáme ani na dosah ruky.

Věřím, že každej si procházíme fázema a situacema, který nás mají něco naučit. Když se tak nestane, tak se ta situace opakuje. Jednou, dvakrát, třikrát. Dokud ta lesson není jasná. Ale určitě nejste o to horší člověk, když si stejnou věcí projdete pětkrát. Protože pokaždý vám to může ukázat novej vhled. Čili, i když je to někdy fakt zkurveně těžký (asi poprvé píšu sprostě v článku, wow), nevzdávejme to. Ono to nějak dopadne. A já jen věřím, že z toho vyjdeme silnější víc, než kdy dřív.