24. 3. 2019

Zranitelnost & sdílení (se) na sociálních sítích


Už možná chápu, proč mi pořád nejde přes jazyk, když se mám nazvat blogerkou. Proč se cukám, když mi tak říkají ostatní. Možná, že to slovo influencer, který dneska lidi tak nemaj rádi, sedí mnohem víc. Ale influenceři jsme, konec konců, svým způsobem, všichni.. Abych se ale vrátila zpět ke své pointě z první věty.. Moje přispívání na blog má k pravidelnosti hodně daleko a je to spíš jako přívalový deště. Dlouho nic a pak se spustí lavina. Jenže tvoření a psaní je pro mě něco, co nejde tlačit, nejde se do toho nutit, neumím si říct "Tak, a teď napíšu článek". Teda můžu, ale stojí to za nic. A já nerada dělám věci jen napůl.



Možná se trochu hledám a zjišťuju, jaký platformy mě baví. Instagram samozřejmě vede na plný čáře, takže pokud mě tam náhodou ještě nesledujete, víte, co dělat. Řekla bych, že to beru možná až moc automaticky a zapomínám si uvědomovat, že spoustu lidí tady z Instagramu vůbec nejsou. Prokliků z klasickýho vyhledávání a Facebooku je totiž nesrovnatelně víc. Možná bych si měla uvědomit právě to a brát ohled trochu víc i na vás. Protože do popisku na Instagramu nebo na Facebooku si srdíčko nevyleju tak, jako tady. Naprosto mě fascinuje, že sem chodíte, i když delší dobu nic nenapíšu. A neuvěřitelným způsobem mě to hřeje (i když stejně chodíte jenom na recpety, že jo!).

Taky mám pocit, že nemám problém se tu víc otevřít, i přesto, že si moje slova může přečíst úplně každej. Hodně lidem tohle přijde děsivý a berou mě za zranitelnou, ale když jsem nad tím zrovna nedávno přemýšlela, došlo mi, že to beru úplně diametrálně. Můj pohled je takovej, že mě to posiluje. Nebojím se mluvit a ta upřímnost v tom všem mi dává svobodu. Uvolnění. Krásnej pocit, že moje řádky s někým rezonujou. Rozhodně ale nezapomínejme na to, co na ty sítě posíláme. Berte to tak, že už to nikdy nezmizí. Třeba jednou budou číst vaše vnoučata. A bohužel i všechno, co pošlete do světa, může být použito proti vám.

Často to bereme jako samozřejmost, ale zkusme si uvědomit, jak šíleně skvělý je to, že můžeme říct, co si máme na srdci? Nahlas? A nikdo nás za náš názor nezavře? Vždycky se najde někdo, kdo vás bude soudit nebo se mu váš názor nebude líbit. Ale jestli to bude anonymní komentář nebo vaši rodiče, na tom už nesejde. Dlouho jsem se snažila zalíbit všem, hrát na více stran a přikyvovat na názory ostatních, abych zapadla do společnosti. Díky bohu, že tomu už tak není. Jelikož právě díky tomu jsem poznala ty nejlepší a nejdůležitější lidi v mým životě.

Jedna z posledních myšlenek je ta, že si všichni, ať už chceme nebo ne, vytváříme v tomhle online světě svojí takzvanou "online personu". A spoustu lidí si myslí, že to je to, jakej člověk je. Jenže často má tahle persona od reality daleko. Je to to, co pouštíme. To co se nám líbí. To hezký. Potom jdeme na sítě a tenhle obsah konzumujeme. A občas to kritický myšlení postrádáme, co si budeme povídat. Myslete, prosím, na to, že to není realita a je to jenom snůška a zlomek života dané osoby. A možná i pro to mám často potřebu mluvit o věcech, o kterých se (zase tolik) nemluví. O věcech, který nejsou růžový. Ani modrý. Který nejsou hezký. Ano příjemný. A ukázat tu realitu zase trochu blíž.

Původně měl být tenhle text menší životní update, ale nakonec se z toho vyklubala úvaha nad sdílením (se) svých pocitů. Třeba za to může i fakt, že jsem si po deseti letech žití se sociálníma sítěma zřídila Twitter. Polemizovala jsem nad tím poslední měsíc, ale až dneska na to přišlo, když jsem si uvědomila, že mám často spoustu podnětů, který nespatřej světlo světa, protože Facebook se mi pro to nehodí, na Instagram popoisek je to moc krátký a na blog stejně tak. Pokud by vás zajímaly moje myšlenkový pochody, najdete je tam. A jestli nejste tým Twitter, jako jsem tomu byla ještě před hodinou já, určitě mi to dejte vědět. Třeba nejsem jedna z posledních, kdo ho neměl. Těším se na vás u dalšího článku. Kterej se, doufám, nezvrtne stejně, jako tenhle. Z kterýho je vlastně nakonec promo na moje sociální sítě. Ale mě to baví. Tak doufám, že třeba i vás. 


S láskou,
SHARE:

7 komentářů

  1. Vždycky mě napadne, že vlastně je to fakt výhoda. Vyleješ si srdce, řekneš něco, co bys pomalu nevěděl, jak podat kamarádovi, jenže tu je plno lidí, kteří moc dobře ví, jak se cítíš. Což je super. A v mnohém to pomůže. Moc pěkný článek! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Cítím to úplně stejně. Možná je to vtipný, možná smutný, ale u některých věcí jsem to přesně tak měla. A vždycky se tu našel někdo, kdo zjistil, že v tom třeba není sám. Tudíž nemůžu nic, než souhlasit :)

      Děkuju Šári! :)

      Vymazat
  2. skvele napísané :) tiež som sa dlho snažila správať tak, ako sa to odo mňa očakáva, ako sa to páči ostatným...ale serem na to :) a odvtedy mi je skvele

    WHEN PIGS FLY

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haha Viki, taky skvěle napsané! :) Naprostý souhlas :)

      Vymazat

Blogger Template by pipdig