6. 5. 2018

Z vesnice do města, z města do velkoměsta a zase zpátky



Jakožto dítě, který vyrostlo na vesnici, jsem vždycky toužila bydlet ve městě. I když jsem nesmírně vděčná za to, že jsem svoje dětství strávila na hromadě písku s bábovičkama, v lese s kamarádama a na hřišti lezením po hrazdách, stejně část mě chtěla bejt ve víru dění. A co teprve, když přišlo období dospívání. Všichni mí spolužáci byli z města, zatímco mně jezdil autobus každý dvě hodiny a doma jsem musela bejt za světla. 


V tuhle dobu jsem si přála být ve městě víc, než co jinýho. Smět jít ven kdy se mi zachce, vídat se kdykoli se všema vrstevníkama, zajít si na tu točenou zmrzlinu a být tam, kde se všechno děje.. Nečekalo to dlouho a při rozvodu rodičů jsme se přestěhovali do města. Skoro jsem si až začala vyčítat, že jsem si to tak moc přála, že to našim přestalo klapat. Tak to ale, doufám, vážně nebylo. 

Po těch letech toužení jsem byla tam, byla jsem v centru. Do školy jsem to měla pár minut autobusem a o něco víc pěšky. Stejně jsem ale po ránu nikdy nestíhala, takže autobus byl jasná volba. Konečně jsem měla tu volnost, všechny svoje známý kolem sebe a nemusela jsem věčně někoho prosit, aby pro mě dojel, když mi náhodou ujel autobus #troublemaker

V tom svým maloměstě jsem teda strávila všeho všudy šest let, přičemž jsme se dvakrát stěhovali. Já jsem to ale milovala. Měla jsem svůj pokoj, svoje růžový království, svoje soukromí. Nebála jsem se usínat, zatímco celej barák vrzal, protože se sousedy nad vaším stropem je to trochu komplikovanější. Tam prostě slyšíte všechno. Mně to ale nevadilo, protože jsem měla pocit, že jsem ve větším bezpečí. Taky jsem se nemusela skoro o nic starat. Mamka se ségrou vypraly, vyžehlily a na mě zbylo možná tak nádobí a úklid vlastního pokoje, v čemž jsem zas tak dobrá nebyla. Byl to teda docela klidnej život..

Weheartit.com

Když jsem si vybírala, kam půjdu na vysokou školu, vyhrála to právě ta místní, protože jsem absolutně nechtěla někam dojíždět a už vůbec ne se stěhovat. Byla jsem zvyklá na to svoje pohodlí, dvacet minut do školy a zpátky. Za tohle rozhodnutí jsem ale vděčná, i když vzniklo především díky mojí lenosti. Na současný škole jsem maximálně spokojená.

Jelikož to není ale klasický bakalářský studium na tři roky, ale máme o jeden semestr navíc v rámci praxe, přišla na řadu ta otázka: "Kam vlastně půjdu?". U nás (chápej u nás ve městě) jsem měla spoustu možností. Mohla jsem jít do Škodovky, mohla jsem jít do firmy, kde jsem zrovna pracovala nebo si najít něco jinýho. Jelikož sem v té době ale už většinu času věnovala blogu, táhlo mě to do Prahy.

Táhlo mě to na místo, kam jsem při výběru vysoký školy tak moc nechtěla. Ale vidina toho, že si tam zkusím žít pravděpodobně jenom na půl roku, byla víc než lákavá. Přes opravdu hodně komplikací a scénářů jsem si na konci srpna sbalila kufry (spíš tak dvě dodávky) a stěhovala se do Prahy. Do velkýho dvoupatrovýho bytu, s úplně cizíma lidma. A neměla jsem sebemenší tušení, co mě čeká.

První měsíce jsem si zvykala a zabydlovala se. Můj den vypadal většinou tak, že jsem šla na osmou do práce a na sedmou večer jsem se vracela na byt. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala a začala objevovat nový místa. A nový lidi. Ty jsem si tam zamilovala možná nejvíc. Po pár měsících jsem si koupila členství ve fitku a přidalo se do mýho denního programu ještě to. Do toho jsem začala obrážet kavárny a veganský podniky, jak jen byla příležitost. Naprosto maximálně jsem si to užívala. A víte, co jsem si na Praze oblíbila úplně nejvíc? Že vás nikdo neřeší. I když si vezmete trochu extravagantnější outfit nebo máte fialový vlasy, každej si hledí svýho. Ač to může vyznít blbě, tam jste jednoduše každýmu "jedno". Pro holku z vesnice, kde se řešil každej vlas na hlavě, to byl trochu šok. Ale především neskutečná úleva.

Weheartit.com

Po půl roce (na konci ledna) se blížil konec mý půlroční praxe. Hodně, ale opravdu hodně jsem přemýšlela nad tím, že v Praze zůstanu a budu dojíždět zpátky do našeho městečka. Ani trochu se mi totiž nechtělo pryč. Jenže čas & finance to nakonec rozhodly za mě a já jsem byla postavena před další stěhování. Když mě se už zpátky do bytu nechtělo. Začala jsem tedy hledat východiska. 

Tak. A teď jsem tady, v domě, kde jsem vyrůstala, ve svým vlastním obrovským patře, se světlýma parketama a bílýma zdma. S pokojem jako z Pinterestu. Zpátky na vesnici, mezi pavoukama, hmyzem a kachnama, který mě v noci pravidelně budí svýma podivnýma zvukama. Zpátky s pejskem, za kterým jsem dříve jezdila na procházky, ale určitě ne tak často, jak bych chtěla. Dokonce se dá říct, že mám svoji domácnost. Už to není tak bezstarostnej život, jako s holkama v bytě. Tady za mě nikdo nevypere, nevyžehlí a ani neuvaří. Ale víte co? Zatím mě to neskutečně baví! Je ze mě opět "vesničan".

Mám svůj prostor, mám svůj klid, mám úžasnou zahradu s ještě úžasnějším stvořením (pes), kde se můžu jen tak válet nebo si bez starostí zacvičit. Jsem za to upřímně tak vděčná. Sice mi teď autobusy jezdí každou hodinu, ne jako v Praze, kde mi každé čtyři minuty jela tramvaj, ale alespoň se učím být dochvilnější a nemám tolik prostoru nestíhat. Protože když ten autobus zmeškám, tak už mi moc možností nezbývá. Minulej týden jsem si sem ale dovezla kolo, takže novej dopravní prostředek, yes! Teď ještě potřebuju někoho, kdo mě naučí na longboardu, takže kdybyste se někdo hlásil, budu ráda :D. 

Je zajímavý, jak si člověk ani neuvědomí, co měl, dokud se do toho nevrátí zpátky nebo to naopak neztratí. 

Zase zpátky tam, kde jsem začínala. Ale tentokrát už jsem tady správně, s klidem na duši. 



S láskou,


SHARE:

7 komentářů

  1. Krasne napsane! Sama jsem z vesnice,takze te uplne chapu. :) Ikdyz to tady miluju, tak me Praha a celkove zkusit si mestsky zivot laka (zajit si rano pro cerstvou snidani, nespolehat na autobusy co jezdi po 2 hodinach a o vikendu vubec,a tak :D).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohokrát děkuji! :) Doufala jsem, že právě lidi jako ty pochopí, co tím chci říct :). Pokud budeš mít příležitost, tak neváhej, je to boží! Sice moje peněženka za ten půl rok tam trošku zaplakala, ale nelituju ani koruny :D. A víkendy? Ani nemluvím! Takovejch skvělejch akcí, ostatně ono to tam tak je i přes celý týden :)

      Jinak jsem jenom chtěla říct, že je škoda, že nemáš na blogu sekci o sobě, hned je to potom takové osobnější a člověk ví, jak oslovit :)

      Vymazat
    2. Joo! :) Příští rok si plánuju do Prahy podat přihlášky na vejšku, tak snad to vyjde a budu si moct vyzkoušet chodit na všechny ty super akce a nesledovat je jen přes insta. :D Ovšem taky si myslím, že finančně mě to zruinuje :/ :D.
      Jinak moc děkuju za radu, už nějakou dobu plánuju blog předělat a přidat tam informace o sobě, jenže prokrastinace je mé druhé jméno, a proto je to bohužel pořád v takovém nedodělaném stavu. Ale už bych si na to vážně měla vyhradit čas. :D

      Vymazat
  2. Já jsem tady to dilema město/vesnice nikdy neměla. Bydlím v městské části Zlína, kde je les jen pár kroků a domácí zvířata všude kolem. Ve středu města jsem za 10 minut MHD a to jezdí cca každou půlhodinu. Říká se, že Zlín je vesnice s trolejbusem, takže je to tak trochu 2 v 1 a mám to vlastně obojí. :D
    Někteří tvrdí že tu zdechl pes, ale podle mě je ta trolejbusová vesnice živá až dost. XD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ali, tak to máš úplně ideální :D. Já jsem byla ve Zlíně nejspíše jen jednou, když jsem si byla vybírat univerzitu a naprosto mě to tam okouzlilo :) jak prostředí, tak lidi :) a důležitý je, že ty jsi tam spokojená, co říkají ostatní, to je jedno :D
      Doufám, že tam zase někdy vyrazím na výlet :D:)

      Vymazat
  3. Sestra se po celém životě v Brně odstěhovala na vesnici, která má dohromady asi 250 obyvatel. Ano, je tam hezky, ale představa, ze tam žiju já sama je pro mě úplné scifi. Holt, po určité době člověku tep města zaleze pod kůži a neumí si představit, že by to kdy bylo jinak.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono pokud najdeš toho svýho "perfektního" partnera a chceš zakládat rodinu, tak je to asi o něčem jiným :D to si dokážu představit. Nevím teda, jak to bylo v případě ségry, ale počítám, že se asi stěhovala za tímhle účelem :).

      Ale jak říkáš, být tam sama, to teda asi úplně ne :D. To mi povídej, bydlela jsem v Praze pouho pouhý půlrok a od tý doby mě to nepustilo, furt mě tam něco vábí :D. Ale člověk si rychle zvykne :).

      Vymazat

Blogger Template by pipdig