23. 5. 2018

Proteinová Açaí Bowl


Co si budeme povídat, samotná açaí bowl jenom z ovoce, přestože je to výborné a sladké osvěžení, vás pravděpodobně na moc dlouho nezasytí. Pokud do ní ale přihodíte odměrku proteinu a jednu lžičku oříškového másla, rázem se z ní stává vydatnější snídaně.

A co na takovou snídani budeme potřebovat?


SUROVINY (1 porce)

2 zmražené banány
Hrst ostružin či lesního ovoce
1 odměrka proteinu (jakéhokoli)
1-2 lžičky açaí prášku
1 lžička mandlového másla
Mléko či voda na dolití

POSTUP

Všechny suroviny vložíme do mixéru a umixujeme. Mléko dolijeme dle potřeby. Záleží na vás, pokud chcete mít açaí bowl spíše jako zmrzlinu, nebo raději řidší konzistenci, jako smoothie bowl. Popřípadě můžete dle chuti přidat sladidlo, ale samotné banány + protein by měly být dost sladké. Açaí bowl je ideální s rostlinným mlékem. Když máme umixováno, přelijeme směs do misky a můžeme jí ještě ozdobit například kakaovými boby, sušeným či čerstvým ovocem nebo müsli. Dobrou chuť! :)

SHARE:

20. 5. 2018

Den blbec || Day in life

Znáte je. Každej z nás je někdy má. Nebo aspoň, většina z nás. Takovej ten typickej den blbec. Kdy se vám nic nedaří a kdykoli se snažíte, vždycky je to akorát horší. I když už si myslíte, že se to víc pos... pokazit nemůže, něco se stejně najde. A vy tam jen stojíte, jak opařený a nestačíte se divit.


Takovej den jsem měla dneska. Začal vcelku nevinně. Pondělí, jako každý jiný. Já mám ty pondělky dokonce ráda, protože je to pro mě takovej malej novej start. Novej týden. Nový možnosti. Po víkendu opět trochu toho "akčna" aneb jak jsme si to my, lidi, pojmenovali "pracovní den". Na tenhle jsem toho však měla naplánovanýho opravdu spoustu. Poslat balík, oběhnout úřady, doběhnout pro barvy do tiskárny abych mohla vytisknout podklady k bakalářce, setkat se s vedoucím práce a ty papíry mu předat, odvést auto na technickou, koupit novou žehličku a ještě si zacvičit.

Možná, kdybych si udělala předem plán a nebo neměla potřebu stihnout všechno v jeden den, svět by byl jednoduší. Ale když já mám ty výzvy tak ráda..

První zastávkou byla pošta. Zdálo se to být jako jednoduchej úkol, poslat balík a pokračovat dál. Vybrala jsem si dobu, kdy jsem čekala, že by tam nemuselo být tak narváno. To si ale pravděpodobně myslelo i těch dalších dvacet lidí, co tam čekalo se mnou. Byla to doba oběda, takže ještě k tomu nebyly otevřený všechny přepážky. Řekla jsem si, že když už jsem tam, tak si počkám, ať sem nemusím jindy. Nakonec se z nevinný fronty několika lidí stalo třičtvrtě hodinové čekání. Jedno okýnko bylo na celou dobu zablokováno paní, která nejspíš posílala nějaký doporučený dopisy. Jenže jich měla asi stovku. Já jsem byla v tu dobu ještě naprosto v pohodě a v klidu. Spíš jsem se dívala kolem sebe a pozorovala, jak jsou lidi nervózní a nedočkaví. Tak nějak jsem si v duchu říkala, kam se to pořád ženeme. Všechno vyvrcholilo v dobu, kdy dveře pošty rozrazila postarší paní, která začala hlasitě nadávat na to, že už je tam takhle třetí den a zase je tam fronta. V těchto situacích si vždycky říkám, že by jim ti lidé měli jít sami pomoct, když mají čas nadávat. Kdybych byla paní blíže, pravděpodobně bych jí to i řekla. Je to práce s lidmi, jako každá jiná a na té poště za to přeci nemůžou, že někdo přijde se sto dopisy. Zasmála jsem se "pod vousy" tomu, jakou měla paní potřebu se rozčilovat a šla jsem pomalu na řadu. Jenže, hned poté, co jsem předala balík skrz okýnko, mi paní za přepážkou oznámila, že je málo vystlaný a zcela určitě by se promáčknul a dorazil poškozený. Jelikož bublinkovou fólii po kapsách nenosím, pokorně jsem si vzala balík zpátky a šla pryč. Po tý hodině ve frontě. Věděla jsem, že je to moje vina, ale takhle začal ten můj "den blbec"..

Tím pádem jsem se dostala do časovýho presu, kterej se se mnou táhnul po zbytek dne. Jako druhou věc jsem potřebovala vytisknout podklady k bakalářce. Na to jsem ale potřebovala dokoupit barvy do tiskárny, protože ta se ráno rozhodla, že bez tý modrý prostě tisknout nebude. Zajímavý je, že ještě den předtím tiskla. Hned po poště následovala prodejna s tonery. Tam mi bylo oznámeno, že tyhle barvy zrovna nejsou dostupný a budou až zítra. Jenže já je potřebovala hned, klasika. Okamžitě jsem hledala, kde jinde bych u nás ty zpropadený barvy koupila. Stal se zázrak a našla jsem druhou prodejnu, kde měli přesně ty moje. Přišla jsem k pultu a s nadějným hlasem jsem na paní spustila, co bych potřebovala. Ta mě ale v půlce zastavila a omluvila se s tím, že jí dneska nejde celý den počítač a čili mi nemůže nic prodat. To se mi snad jenom zdá. Projekt tiskárna byl teda ta tam.

Hladinu mojí naděje mi zvednul až Lidl, kam jsem se vydala pro žehličku a potah na žehlící prkno. Oboje tam na mě čekalo v netknutém stavu. Alespoň jedna zastávka proběhla úspěšně. Při nákupu mi však zazvonil mobil. Na něm vykoukla smska, kde stálo, že moje objednávka je připravena k vyzvednutí. V té první prodejně s tonery jsem jim totiž řekla, ať mi tam tedy na zítřek ty barvy radši rezervují. Měla jsem asi půl hodiny na to, abych stihla dojet pro barvy, následně z města domů, vytiskla podklady k BP, jela do školy na schůzku s vedoucím práce a zároveň bylo potřeba hodit auto do servisu. Do toho měla končit škodovka, což je u nás jednoduše dopravní špička a skoro nikam se autem nehnete. 

Proč ne, challenge accepted. Barvy jsem si vyzvedla, jelikož jim došlo zboží mezitím, co jsem byla pryč. Měla to být světle růžová a světle modrá. A právě bez tý modrý mi ta tiskárna nechtěla tisknout. Dojela jsem domů, bleskově vyměnila modrou za novou a teď to přišlo. Ona ta tiskárna chtěla totiž TMAVĚ MODROU. Už nebylo času nazbyt a musela jsem jet bez potřebnejch podkladů. To, že jsem mezi tím vším prakticky ani nejedla, snad nemusím zmiňovat. Auto jsem úspěšně odvezla do servisu. To ale mělo jít na technickou a já jsem se dostala v nádrži na poněkud nízkou hladinu, takže ne úplně ideální stav. Ještě, že byly tak hodní a auto mi vzali i tak.

Následovala škola, kde přišla další perlička. Půl hodina čekání na našeho vedoucího. Tomu nakonec na notebooku nešel internet, dostal na starost zkoušku a neměl tedy ani čas nám to zkontrolovat. Nakonec jsme tam byli úplně zbytečně.

Překvapivě hladce šlo zařizování na úřadech, kde jsem ještě řešila záležitosti ohledně živnostenského listu. Protože ano, konečně jsem si ho založila. Už bylo na čase, Aničko :D. 

Ve finále jsem si šla do starého bytu (domova) vyzvednout kolo, na kterém jsem měla jet domů. To se zdálo být jako nejlehčí a nejjednodušší úkol. Já blbec jsem ale měla na hlavě kšiltovku a foukal vítr. Co se nestalo, kšiltovka mi ulítla a mě nenapadlo nic lepšího, než zprudka zabrzdit. Vším, co šlo. Kolo jsem položila na stranu a sebe pod něj. Dopadla jsem na ruku, kterou jsem měla lehce naraženou a odřenou. Nejhorší ale bylo to, že to byl takovej mžik, že jsem si chvíli ani neuvědomovala, jak jsem se na zem vlastně dostala. Jasně, ta moje oblíbená růžová kšiltovka. V lehkým šoku jsem se rychle zvedla a bez dalšího pádu dojela domů. Věděla jsem, jaký jsem měla zatracený štěstí, že se mi nic vážnějšího nestalo. Tahle situace vyústila v to, že jsem si naprosto uvědomila, že i když budu možná vypadat jako blbec, tu helmu si pořídit chci. 

Po tom, co jsem přijela domů, jsem ještě měla v plánu cvičit. I po tý cestě domů jsem si to říkala. Jenže pak mi došlo, jak moc absurdní to je. Byla jsem vyklepaná, odřená a ještě s naraženou rukou. "V tomhle stavu chceš jít cvičit? Nemyslím si." V hlavě se mi ozval rozum a bylo. Díky bohu za něj. Už jsem si jenom dala večeři a šla hodně brzy a tvrdě spát.. 


Vzpomínáte si na nějakej den, kterej byl v podobném duchu?
 Taky takový dny občas míváte? 

Mám pocit, že se mi toho nashromáždilo opravdu hodně, ale pořád je to nic oproti tomu, co si lidi prožívají jinde na světě, každej den. Prostě to byl obyčejnej den s trochou komplikací, nic, z čeho bych si měla dělat vrásky. Naopak mi přijde, že tyhle dny všechno vrátěj do těch správnejch kolejí a vy si o to víc uvědomíte, za jaký věci můžete bejt v životě vděční a že se vlastně kolikrát trápíme úplnýma blbostma

Děkuju vám za přečtení a těším se u dalšího povídání :).

Vaše,




SHARE:

13. 5. 2018

BEST OF || Duben 18

Opravdu už za sebou máme čtyři měsíce? To je prosím pěkně první čtvrt rok v roce 2018. Poprvé v životě jsem ale spokojená s tím, že mám na co z těch předchozích měsíců vzpomínat. Dříve mi ten čas plynul a jediný, co se v obsahu uplynulých týdnů nacházelo, byly nesmyslný diety, cvičení a nekonečná snaha o hubnutí. Jsem opravdu vděčná, že mi to došlo a momentálně si užívám každičkej moment svýho skromnýho života. To, co mě ale za minulý měsíc bavilo nejvíc, se dozvíte právě tady.

Btw, zde jsem se snažila o jakousi "pinterestovou" fotku, ale jak můžete vidět, mám před sebou ještě hodně práce :D

CITÁT

Ztrácíme jenom to, na čem lpíme."
- B U D D H A

PÍSNIČKA


Rozhodně Logic & Marshmello s jejich neskutečným songem EVERYDAY. Musím uznat, že Marshmello má v poslední době fakt jen samý hity a Logic, toho jsem dříve moc neposlouchala, ale zjistila jsem, že je dokonce na featu v nějakejch mejch oblíbenejch písničkách, tudíž jsem ho pěkně zařadila do svýho repertoáru oblíbenejch interpretů.


 

JÍDLO

Může to být hummus, prosím? Ne, dobře, vyberu něco jinýho tedy, když jinak nedáte...

V dubnu jsem poprvé ochutnala robi maso. Nikdy jsem ho nějak nevyhledávala, ale zrovna bylo u nás v obchodě ve slevě, tak jsem si řekla why not. Vznikla z toho taková čínská směs s orestovanou cibulkou, houbami, sezamovými semínky a nudlemi z černých fazolí. A bylo to naprosto famózní!


FITNESS/CVIČENÍ


Jelikož jsem o e-booku, podle kterého momentálně cvičím, mluvila už minule, dneska to bude něco jiného.

Začala jsem trénovat stojky. Na pole dancu jsem zjistila, jak je vlastně jednoduchý udělat stojku na předloktí. Nebo, alespoň překvapivě pro mě jednoduchý :D. Začala jsem jí pak postupně zkoušet i o zeď v gymu. Měla jsem radost z každýho malýho pokroku, ale chtěla jsem se pořád posouvat dál. S přestěhováním se do domu, kde mám zahradu, se tahle možnost samozřejmě ještě rozšířila. V dubnu jsem si tedy začala ke každýmu tréninku přidávat takovou lehkou průpravičku na stojky. Kolikrát se mi i stane, že mám při cvičení ještě přebytek energie a stojky zkouším i v době, kdy mám pauzu mezi sériemi :D. Zatím opravdu zkouším, co jde a chtěla bych se postupně dostat až k tomu, že udělám stojku na místě (bez zdi) a vydržím v ní. Dříve jsem měla problém se zápěstími, ale opravdu cítím, že i těmi stojkami sílí.



A víte, co ještě? Přijde mi, že v tý stojce vypadá vaše tělo tak 300x líp, takže to je jeden z dalších mnoha důvodů, proč je trénovat :D. 



PRODUKT

Já vím, že je to možná podivný, ale chtěla jsem jednou vyměnit kosmetiku za trochu něco jinýho. Tentokrát tady zmíním tuhle pastu od Elmexu, na kterou absolutně nedám dopustit. Není to žádná reklama ani sponzorovaný post, jednoduše jsem s ní fakt spokojená a chtěla jsem jí tu vyzdvihnout. Něco přes rok jsem totiž používala pastu bez fluoridu a jaksi jsem si zoubky nekontrolovala. A co se nestalo, udělalo se mi několik kazů, moje zuby byly hodně citlivý a všechno mě bolelo. Tenhle fakt jsem zjistila až na zubní hygieně. Tam mi paní hygienistka doporučila tuhle pastu a vážení. Opravdu je skvělá. Měla jsem problémy s mezizubními kartáčky, bolely mě dásně, tekla mi z nich krev. Po tom, co jsem začala používat tuhle pastu, se to ale tak markantně změnilo, že nemůžu být vděčnější. Za mě teda všema deseti doporučuju a kdybyste jí chtěli zkusit, bývá v obchodech často v akci, tak po ní mrkněte :). 


INSTAGRAM


Dnes jsem si do oblíbenců vybrala instagram. Konkrétně instagramový profil patnáctiletého Zaka, který je vegan a žije v New Yorku. Narazila jsem na něj tak, že mi zanechal pěkný komentář u fotky. Když jsem rozklikla jeho profil, zjistila jsem, že nejenom dělá úžasný jídla, ale taky má smysluplný popisky. Líbí se mi, že chce ukazovat mladým lidem, respektive i dětem, že to jde i jinak a že na veganské stravě nestrádá. Působí na mě opravdu mile a hlavně rozumně :).




MOMENT


Těch momentů bylo díky bohu hned několik, co by stálo za zmínku. Nejvíc mi však otevřel oči meeting s osobou, která mě neskutečně inspiruje jak v business, tak normálním životě. Dotyčný mi totiž ukázal, že takhle to se mnou dál nepůjde a musím se naučit vážit si vlastní práce. O tom vám někdy ale povím víc :).


A co jste v dubnu zažili vy? Budu ráda, když mi to dáte vědět :).


S láskou,

Vaše

SHARE:

8. 5. 2018

Hlívový guláš /VEGAN/


Okamžik, kdy jsem se rozhodla poprvé uvařit hlívovej guláš, mi naprosto změnil život. Proč mi proboha někdo neřekl dřív, že udělat guláš je tak jednoduchý?! On to nebyl jenom můj první hlívovej guláš, ale můj první guláš vůbec! A rovnou ve vegan verzi. Sice jsem trochu tápala s přidáním receptu, protože přeci jenom, není to žádný můj dlouholetý, osvědčený recept, ale váš zájem mě na tolik nadchl, že jsem se rozhodla vám ho rovnou sepsat. Pokud se tady teda naskytne nějaký dlouholetý kuchař, ať mě, prosím, neukamenuje. Zároveň musím zmínit, že jsem recept samozřejmě nevymyslela jen tak, ale nejprve jsem si pročetla X receptů na internetu a utvořila si to podle svýho. 

Jak teda tvrdím u většiny mých receptů, bude to jednoduchý, rychlý a bude to stát za to! :)
Tak oblečte zástěry a jdeme na to. 


SUROVINY (cca 4-6 porcí)

8 PL rostlinného oleje
2 středně velké cibule
300g hlívy ústřičné
1 balení/500g loupaných rajčat
2-3 stroužky česneku
300ml vody
1 zeleninový bujón
tmavá jíška na zahuštění (6 PL)

3 lžičky mleté sladké papriky
1 lžička uzené papriky (můžete vynechat)
sůl
pepř
kmín
majoránka


POSTUP

Nejprve si oloupeme cibuli a nakrájíme na drobno. Můžete použít buď bílou nebo červenou. Následně umyjeme hlívu a pokrájíme na menší kousky. Mezi tím si necháme v hrnci rozehřát rostlinný olej. Do něj pak vsypeme nakrájenou cibulku a necháme zesklovatět. K té pak přihodíme hlívu a chvilku restujeme.

Následně přidáme koření. V receptu jsem použila mletou sladkou papriku, mletou uzenou papriku, sůl, pepř, kmín a majoránku. Tento výběr je zcela na vás a stejně tak dochucení. Já jsem okořenila - 3 lžičkami mleté sladké papriky, 1 lžičkou uzené sladké papriky, 2 lžičkami soli, trochou pepře, cca 2 lžičkami kmínu a majoránku jsem přidala až úplně na závěr. Hlívu s kořením dobře promícháme a celou směs zalijeme loupanými rajčaty. V této fázi do guláše prolisujeme česnek nebo můžete použít sušený. 

Směs necháme chvíli povařit pod pokličkou, dokud protlak nezačne probublávat. Následně přilijeme 300ml vody a a přihodíme kostku zeleninového bujónu. Opět přikryjeme pokličkou a vaříme do té doby, dokud hlíva nezměkne (cca 15 minut). Nezapomeňte však guláš pravidelně promíchávat, aby se vám zespoda nepřichytil. Na závěr do hrnce přihodíme cca 6 lžic tmavé jíšky na zahuštění a pořádně promícháme. Množství jíšky záleží na tom, jak hustý chcete guláš mít. Místo jíšky můžete použít i mouku nebo ho vůbec nezahušťovat. 

Guláš ochutnáme a v případě potřeby ještě dochutíme. Úplně nakonec do něj přisypte trochu majoránky. 


Za mě je ideální v kombinaci s těstovinami, knedlíkem nebo chlebem. 
Dát si ho můžete ale naprosto s čímkoli.
Nechte si chutnat! :) 


Jinak jsem vám ještě chtěla říct, jakej úspěch mělo tohle jídlo u mýho taťky, a ten jen tak něco nechválí :D. Nejdříve si samozřejmě myslel, že v tom je trhaný maso, protože ta hlíva takovou konzistenci dokonce má. Potom to ale neskutečně vychválil, zatímco u většiny jídel říká jen "ujde to", a i to znamená, že je něco dobrý. Dokonce se těšil z práce domů, až si ho dá k obědu. A na mě ve finále skoro nezbylo. 


SHARE:

6. 5. 2018

Z vesnice do města, z města do velkoměsta a zase zpátky



Jakožto dítě, který vyrostlo na vesnici, jsem vždycky toužila bydlet ve městě. I když jsem nesmírně vděčná za to, že jsem svoje dětství strávila na hromadě písku s bábovičkama, v lese s kamarádama a na hřišti lezením po hrazdách, stejně část mě chtěla bejt ve víru dění. A co teprve, když přišlo období dospívání. Všichni mí spolužáci byli z města, zatímco mně jezdil autobus každý dvě hodiny a doma jsem musela bejt za světla. 

V tuhle dobu jsem si přála být ve městě víc, než co jinýho. Smět jít ven kdy se mi zachce, vídat se kdykoli se všema vrstevníkama, zajít si na tu točenou zmrzlinu a být tam, kde se všechno děje.. Nečekalo to dlouho a při rozvodu rodičů jsme se přestěhovali do města. Skoro jsem si až začala vyčítat, že jsem si to tak moc přála, že to našim přestalo klapat. Tak to ale, doufám, vážně nebylo. 

Po těch letech toužení jsem byla tam, byla jsem v centru. Do školy jsem to měla pár minut autobusem a o něco víc pěšky. Stejně jsem ale po ránu nikdy nestíhala, takže autobus byl jasná volba. Konečně jsem měla tu volnost, všechny svoje známý kolem sebe a nemusela jsem věčně někoho prosit, aby pro mě dojel, když mi náhodou ujel autobus #troublemaker

V tom svým maloměstě jsem teda strávila všeho všudy šest let, přičemž jsme se dvakrát stěhovali. Já jsem to ale milovala. Měla jsem svůj pokoj, svoje růžový království, svoje soukromí. Nebála jsem se usínat, zatímco celej barák vrzal, protože se sousedy nad vaším stropem je to trochu komplikovanější. Tam prostě slyšíte všechno. Mně to ale nevadilo, protože jsem měla pocit, že jsem ve větším bezpečí. Taky jsem se nemusela skoro o nic starat. Mamka se ségrou vypraly, vyžehlily a na mě zbylo možná tak nádobí a úklid vlastního pokoje, v čemž jsem zas tak dobrá nebyla. Byl to teda docela klidnej život..

Weheartit.com

Když jsem si vybírala, kam půjdu na vysokou školu, vyhrála to právě ta místní, protože jsem absolutně nechtěla někam dojíždět a už vůbec ne se stěhovat. Byla jsem zvyklá na to svoje pohodlí, dvacet minut do školy a zpátky. Za tohle rozhodnutí jsem ale vděčná, i když vzniklo především díky mojí lenosti. Na současný škole jsem maximálně spokojená.

Jelikož to není ale klasický bakalářský studium na tři roky, ale máme o jeden semestr navíc v rámci praxe, přišla na řadu ta otázka: "Kam vlastně půjdu?". U nás (chápej u nás ve městě) jsem měla spoustu možností. Mohla jsem jít do Škodovky, mohla jsem jít do firmy, kde jsem zrovna pracovala nebo si najít něco jinýho. Jelikož sem v té době ale už většinu času věnovala blogu, táhlo mě to do Prahy.

Táhlo mě to na místo, kam jsem při výběru vysoký školy tak moc nechtěla. Ale vidina toho, že si tam zkusím žít pravděpodobně jenom na půl roku, byla víc než lákavá. Přes opravdu hodně komplikací a scénářů jsem si na konci srpna sbalila kufry (spíš tak dvě dodávky) a stěhovala se do Prahy. Do velkýho dvoupatrovýho bytu, s úplně cizíma lidma. A neměla jsem sebemenší tušení, co mě čeká.

První měsíce jsem si zvykala a zabydlovala se. Můj den vypadal většinou tak, že jsem šla na osmou do práce a na sedmou večer jsem se vracela na byt. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukala a začala objevovat nový místa. A nový lidi. Ty jsem si tam zamilovala možná nejvíc. Po pár měsících jsem si koupila členství ve fitku a přidalo se do mýho denního programu ještě to. Do toho jsem začala obrážet kavárny a veganský podniky, jak jen byla příležitost. Naprosto maximálně jsem si to užívala. A víte, co jsem si na Praze oblíbila úplně nejvíc? Že vás nikdo neřeší. I když si vezmete trochu extravagantnější outfit nebo máte fialový vlasy, každej si hledí svýho. Ač to může vyznít blbě, tam jste jednoduše každýmu "jedno". Pro holku z vesnice, kde se řešil každej vlas na hlavě, to byl trochu šok. Ale především neskutečná úleva.

Weheartit.com

Po půl roce (na konci ledna) se blížil konec mý půlroční praxe. Hodně, ale opravdu hodně jsem přemýšlela nad tím, že v Praze zůstanu a budu dojíždět zpátky do našeho městečka. Ani trochu se mi totiž nechtělo pryč. Jenže čas & finance to nakonec rozhodly za mě a já jsem byla postavena před další stěhování. Když mě se už zpátky do bytu nechtělo. Začala jsem tedy hledat východiska. 

Tak. A teď jsem tady, v domě, kde jsem vyrůstala, ve svým vlastním obrovským patře, se světlýma parketama a bílýma zdma. S pokojem jako z Pinterestu. Zpátky na vesnici, mezi pavoukama, hmyzem a kachnama, který mě v noci pravidelně budí svýma podivnýma zvukama. Zpátky s pejskem, za kterým jsem dříve jezdila na procházky, ale určitě ne tak často, jak bych chtěla. Dokonce se dá říct, že mám svoji domácnost. Už to není tak bezstarostnej život, jako s holkama v bytě. Tady za mě nikdo nevypere, nevyžehlí a ani neuvaří. Ale víte co? Zatím mě to neskutečně baví! Je ze mě opět "vesničan".

Mám svůj prostor, mám svůj klid, mám úžasnou zahradu s ještě úžasnějším stvořením (pes), kde se můžu jen tak válet nebo si bez starostí zacvičit. Jsem za to upřímně tak vděčná. Sice mi teď autobusy jezdí každou hodinu, ne jako v Praze, kde mi každé čtyři minuty jela tramvaj, ale alespoň se učím být dochvilnější a nemám tolik prostoru nestíhat. Protože když ten autobus zmeškám, tak už mi moc možností nezbývá. Minulej týden jsem si sem ale dovezla kolo, takže novej dopravní prostředek, yes! Teď ještě potřebuju někoho, kdo mě naučí na longboardu, takže kdybyste se někdo hlásil, budu ráda :D. 

Je zajímavý, jak si člověk ani neuvědomí, co měl, dokud se do toho nevrátí zpátky nebo to naopak neztratí. 

Zase zpátky tam, kde jsem začínala. Ale tentokrát už jsem tady správně, s klidem na duši. 



S láskou,


SHARE:

3. 5. 2018

Kokosovo-proteinové raw kuličky



Dnes budete potřebovat pouze čtyři základní suroviny. No nezní to skvěle? Ono zpravidla čím méně surovin, tím je to kolikrát lepší. Úplně nejlepší jsou však věci, který si můžete udělat doma, z vlastních surovin, za pár minut. Tak jdeme na to :).


SUROVINY (5 ks)

80g slunečnicových semínek
25g kokosového proteinu
5ks čerstvých vypeckovaných datlí
1 lžička kokosového oleje
Trocha vody

POSTUP

Nejprve si do mixéru vsypeme slunečnicová semínka a umixujeme je na prášek. Poté do něj vložíme zbylé ingredience a mixujeme do hladké, lepkavé směsi. V případě potřeby dolijeme trochou vody. Pokud nemáte kokosový protein, můžete použít buď jinou příchuť a do směsi přidat strouhaný kokos, nebo jím protein úplně nahradit.

Směs přendáme do misky a oddělujeme na menší kousky, z kterých pak tvarujeme kuličky. Ty nakonec obalíme ve strouhaném kokosu. Na pár hodin je dáme vychladit do lednice nebo mrazáku a můžeme podávat. Jsou například skvělou svačinkou před sportovní aktivitou. Dobrou chuť! :)

.
.

Aby byly kuličky opravdu raw, je třeba mít jak raw protein, tak raw kokosový olej. 


SHARE:
Blog Design Created by pipdig