Food Diary || Balanc jako Svatý grál stravování

Upřímně vám řeknu, že mám takových nápadů, o čem psát, ale za boha jsem nemohla vymyslet téma únorového food deníčku. Proto jsme tu teď, v dubnu a já si stále nejsem jistá, o čem ho chci psát. Jenže už se chci dostat k těm všem ostatním skvělejm tématům, o který se chci s váma podělit. Proto to pojmu stylem, jakým jsem tyhle články psala dřív a povím vám, jak jsem na tom byla s jídlem v měsíci únoru.

Byl to první měsíc, kdy jsem měla volno. Skončila jsem v práci, škola mi začínala až za pár týdnů a měla jsem naprostou volnost. Rozhodla jsem se, že se na plno opřu do toho, na co jsem do té doby neměla čas. Blog a všechno kolem. Přes bezmezný nadšení jsem ale úplně zapomněla jíst. A k tomu se pojil i spánek, kterýho taky moc nebylo. Byl to můj třetí měsíc na rostlinné stravě a cítila jsem se naprosto skvěle. Akorát že jsem byla tak šťastná, že jsem nevnímala hlad. Jedla jsem tudíž tak 2-3x denně a moc velké porce to taky zrovna nebyly. Jako člověk, který si v životě stojí za balancem a "zlatou střední cestou", to nebylo úplně ukázkový. Do toho jsem samozřejmě měla spoustu akcí, schůzek, stěhování a tak dále.

Jelikož jsem konečně nevstávala každé ráno v šest hodin, rozhodla jsem se zase najet na intermittent fasting neboli přerušovaný půst. Jestli jste o tom nikdy neslyšeli, nenechte se vystrašit slovem půst. Zjednodušeně to v praxi znamená, že si poslední jídlo dne dám například ve 20 hodin večer a druhý den snídám až třeba ve 12. Spoustu lidí to takhle dělá i bez toho, aniž by věděli, že se o určitý druh stravování jedná. Tělo má po tu dobu (během tech 16 hodin bez jídla) čas pracovat, lépe trávit, lépe spalovat. Mně tenhle styl stravování naprosto vyhovoval a cítila jsme se na něm výborně. Pokud by vás tohle téma zajímalo více, napíšu o něm samotný článek.

Po nějakém čase jsem ale zjistila, že tenhle styl mému tělu a především hormonům úplně nesedí. To i přesto, že jsem se obecně cítila skvěle. O tom vám ale povím někdy příště, protože to je opravdu na dlouho..

Během února jsem taky začala ve velkém obrážet pražské kavárny, bistra a podniky. Měla jsem totiž opět čas i přes den a tudíž jsem tam mohla jít kdykoli. Mohla jsem si užít snídani s ranní kávou a východem sluníčka. Sice se to logicky podepsalo i na mém stavu účtu, ale byla jsem neskutečně šťastná, že můžu chodit kam chci a kdy chci. Nemusím řešit to, že mám jenom půl hodiny na oběd. Ta svoboda, vážení. To je nejvíc.. I když jsem dřív byla spíš opak a peníze jsem si chtěla ušetřit za každou cenu, v restauracích jsem si kolikrát vybírala podle toho, kolik co stálo, jsem vážně ráda, že jsem dospěla do stádia, kdy tohle neřeším. Chci svému tělu dávat kvalitní potravu a s klidným srdcem si za to raději připlatím. Samozřejmě to neženu do extrémů a nechodím na obědy každý den, ale jednou, dvakrát do týdne si na něj bez výčitek velice ráda zajdu. A na to dobrý latte s mandlovým mlíkem taky. Protože je opravdu dost možný, že žijem jenom jednou. Tak si to prosím, užijte na plno :).