25. 3. 2018

Kdy jsme přestali objevovat svět?


Před pár chvilkami mi v hlavě proběhla myšlenka. 

Kde byl v našem životě ten zlomový okamžik, ve kterém jsme se přestali tolik zajímat o svět?“.

Sedím v kavárně nad talířem výborného domacího hummusu  a zázvorovým čajem. Akorát jsem měla v plánu přidat fotku na instagram, ale celý se mi nějak zasekl. Opakované vypnutí nepomohlo. Vypnula jsem tudíž celý telefon. V tom momentě mi došlo, proč ho vlastně chvíli nenechám vypnutý a v klidu si nesním zmiňovaný hummus, který mi tady tak hezky nachystali. Najednou přišlo něco, co mě samotnou překvapilo.

V okamžiku jsem se dostala z jakýsi moji imaginární sociální bubliny, v který jsem byla na vlně vyřizování zpráv a emailů do bodu, kdy jsem začala pozorovat, co se kolem mě děje. Bez toho bych si nejspíš nevšimla, jak se na mě malé dítě v kočárku od protějšího stolu krásně usmívá nebo jaké má slečna u vedlejšího stolu nádherné vlnité vlasy. Najednou mé oči zůstaly na malé holčičce, která ukazovala malým prstíkem všude kolem. Ukazovala na obrazy visící na zdech, lampy na stropech či na lidi popíjející dobrou kávu. V tu chvíli mi to došlo. Kdy jsem tohle přestala dělat já? Kdy jsme tohle přestali dělat my?

V jaké části našeho života jsme se přehoupli na ty soustředěný, dospělý lidi, který už neukazujou prstem kolem sebe? Ať už z toho důvodu, že na to nemají čas, nebo třeba proto, že jsme ztratili zájem objevovat. Jsme spokojený s tím, co máme, s tím, co známe. Ve finále už nic dalšího k životu nepotřebujeme. 

Upřímně? Tahle představa mě vcelku děsí. Vždyť ono je to všechno kolem tak krásný, jenom se občas zapomínáme více dívat kolem sebe. Stačí jenom malé věci. Cestou na autobus se nedívat dolů do telefonu, ale všímat si přírody, budov kolem sebe. Všímat si lidí, poslouchat zvuky zvířat, užívat si záři slunce či naopak kapky deště. 

Nebo nám vážně stačí jen to, co známe do této chvíle? Vždyť ony jsou ty obrazy na stěnách opravdu krásný. A ten květinovej lustr ve tvaru lampiónu? No a co teprve ty dorty ve vitríně. Zítra už tam nebudou. Co když už zítra nedostaneme šanci si to všechno prohlédnout? To by přece byla ohromná škoda. 

Prosím vás tedy o jedno. Až tenhle článek dočtete, vypněte svoje chytrý zařízení, nechte si pár minut pro sebe a buďte offline. Nebo se jděte projít, pokud máte možnost. Bez toho telefonu v ruce. Zvedněte hlavu a dívejte se kolem sebe. Zkuste si na všem najít něco hezkýho, i když to bude maličkost. 



Pokud vás mohu požádat ještě o něco, vraťte se potom, prosím, sem a napište mi do komentářů jednu věc, kterou jste za těch pár minut offline objevili. Co vás zaujalo. Jednoduše na co se vaše mysl soustředila. Budu se nesmírně těšit na vaše odpovědi.


S láskou,

Vaše 




SHARE:

23. 3. 2018

BEST OF || Únor 18

Uplynulý měsíc byl jeden velký sled událostí, eventů, nových zážitků, věcí, nezapomenutelných okamžiků,.. Možná proto mi trvalo tak dlouho se jím probrat a poskládat dohromady střípky, které mě z něj bavily nejvíce. 

V tomto článku se dozvíte, jakou písničku jsem poslouchala nejčastěji, na jakém místě mi bylo nejlépe, jaký jsem si oblíbila instagramový účet a v neposlední řadě i to, co považuji za nejlepší jídelní zážitek. 



CITÁT

„Změnou, kterou hledáme ve světě, se musíme stát my sami.“
- Mahátma Gándhí

PÍSNIČKA

I přesto že jsem tenhle song objevila až poslední týden v únoru, zaslouží si tady čestný místo. Je od interpreta jménem CALIN (který se tak opravdu jmenuje) a neskutečně mě baví. Přiznám se, že jsem ho dříve neznala. Jednoduše mi YouTube nabídl jeho song k poslechnutí. Mám dojem, že jsem ho předtím zahlídla někde na instagramu, ale žádnou z jeho jiných skladeb jsem do té doby neslyšela. Po tomhle songu jsem se ale pustila do celý jeho tvorby a teda, klobouk dolů. CALIN pochází z Brna a vsadím se, že o něm uslyšíte čím dál více. Já osobně mu budu držet palce a těším se na další songy!



Nedá mi to ale ještě nezmínit soundtrack k filmu Black Panther, kterej je úplně nadupanej. Moje nejoblíbenější skladby jsou Pray For Me a All The Stars. Obě dvě jsou od Kendricka Lamara, plus v té první figuruje můj milovaný The Weeknd a v druhé zpěvačka SZA.

JÍDLO

V únoru jsem byla tak "high on life", neboli bezmezně nadšená z každýho okamžiku, že jsem na jídlo kolikrát zapomínala. O tom vám ale víc povím v jídelním shrnutí února, který vyjde krátce po tomto.

Nejlepším jídlem bylo definitivně Bún bò Nam Bô z Forky's. Zmiňovala jsem se o nich už v minulých oblíbencích, kde jsem je dokonce vypíchla jako nejoblíbenější podnik měsíce. Tohle jídlo bylo s jistotou jedno z mých nejlepších v životě. Jediný problém je, že mám na něj teď chuť prakticky stále. 



PODNIK

Tentokrát to bude kavárna, konkrétně Kofárna. Poprvé jsem zde byla na křestu fitness programu od Andy. Možná jste o něm slyšeli, nese název "FITFAB Strong". Pokud vám to nic neříká, více informací o něm najdete v jejím článku. Jen zkráceně, je to první český cvičební program tohoto druhu a je prosím pěkně zdarma. Ano, slyšíte správně. Navíc se tam objevují známí lidé z instagramového světa. S Andy jsme se domluvili, že v pokračování tohoto programu už musím být taky, čili se na dvojku samozřejmě nemůžu dočkat :D:).

To jsem ale odbočila úplně jinam! Kofárna na mě udělala dojem už při této první návštěvě. Křest se konal na začátku prosince a od té doby jsem tam nebyla. Nakonec jsem se tam dostala až v únoru, kdy jsem tam konečně mohla zajít i přes den, jelikož jsem už nebyla v práci. Neskutečně jsem si tohle místo zamilovala! Mají tam naprosto skvělý kafe a ještě lepší hummus! Momentálně tam chodím většinou každé úterý, když jedu do Prahy na lekci Pole Dancu. Dám si ten jejich zmiňovaný hummus, nějakou tu kávu či zázvorový čaj, sednu si nad diář a plánuju. Za mě ideální. 


FITNESS/CVIČENÍ

Moje cvičení bylo převážně jen stěhování, přenášení a vybalování z krabic :D. Nemusí se to zdát, ale s mojí fůrou věcí to bylo opravdu fyzicky náročný.. Další důvod k tomu se přiblížit minimalismu. 

Opět jsem ale sem tam cvičila podle e-booku od Sarah, jako v lednu a zároveň jsem chodila jednou týdně na Pole Dance. Proto bych dala jako pohyb tohoto měsíce právě ten. 


PRODUKT (BEAUTY)

Opět další sekce, která by mohla být na samostatný článek. Do toho se ale už zase pouštět nechci, čili budu muset vybrat pouze jeden. Bude jím čerstvá čistící roláda/maska na obličej s názvem HERBALISM od značky LUSH

Nejsem úplný beauty specialista, protože níže přikládám i oficiální popis produktu. Za mě ho však můžu rozhodně doporučit. Mám smíšenou, většinou dost suchou, pleť a momentálně léčím hormonální akné, tudíž musím být opravdu opatrná, co si na obličej dávám. Tuto roládu mi doporučila slečna přímo v LUSHi na Smíchově. Řekla jsem jí, že bych chtěla i něco, s čím si můžu čistit dekolt a záda. Tam se mi totiž akné začalo tvořit také. Maska je šetrná, jednoduše se používá a příjemně voní. Navíc je opravdu a doslova čerstvá.


Kopřivy, rozmarýn a ocet z rýžových otrub báječně čistí pleť, odstraňují veškeré nečistoty a mastnotu a zanechávají pleť prozářenou a krásně čistou. Heřmánková silice a absolue z růže jsou vynikající na vyrovnání tónu pleti. Rýžové otruby a mleté mandle jemně obrušují pokožku, a když se smísí s vodou, mandle vytvoří jemné čisticí mléko. Náš chlorofylin je extrahován z vojtěšky, která je bohatá na vitamíny a minerály a povadlou pleť umí skvěle probudit.

INSTAGRAM

Tenhle bod je pro mě náročnej, protože jestli mě už nějakou dobu znáte, tak víte, že instagram je moje oblíbená platforma. Tentokrát bych zde ale chtěla vyzdvihnout úžasnou a nesmírně, nesmírně šikovnou fotografku Aničku. Seznámili jsme se naprostou náhodou a za dva dny už jsme spolu šli fotit do haly na úplném kraji Prahy.

Zajímal by vás tenhle příběh a to, jaké bylo mé první focení s profi fotografem? 

Bez ohledu na to, že má Anička krásný jméno (samo sebou :D), je velice inspirativní a její tvorba je  vskutku osobitá. Rozhodně stojí za to ji sledovat. A pokud byste přemýšleli, koho oslovit na focení, u ní rozhodně neváhejte, stojí to za to.



.
.
.

Únor máme shrnutý a další měsíc už se pomaličku blíží ke konci. Upřímně už se nemůžu dočkat, až začne být jaro v pravém slova smyslu.

Co jste si za uplynulý měsíc oblíbili vy? Zaujalo vás v článku něco nového?


Mějte krásný den,

S láskou,

Ann
SHARE:

18. 3. 2018

Chocolate Chip Cookies /proteinové sušenky/


Pokud máte v oblibě dávat si k odpolední kávě či čaji nějakou tu dobrotu, zkuste jí jednou vyměnit za tyhle božské, proteinem nadupané čokoládové sušenky! Jsou křupavé, ale přesto se na jazyku přímo rozplývají. Jejich příprava je, jako u všech mých receptů, zcela jednoduchá a nezabere vám víc, než 15 minut.


SUROVINY (8 ks sušenek):

140g ovesných vloček
40g slunečnicových semínek
30g proteinu (dle vašich preferencí)
10ml rostlinného oleje (např. kokosový)
1 lžička kypřícího prášku
130ml mléka
1 vejce

Špetka skořice
Čokoládové penízky

POSTUP:
Nejprve spolu promícháme suché suroviny, poté přimícháváme ty zbylé. Pokud máte rádi hodně čokoládovou chuť, přidejte klidně více kakaa, ale zároveň přilijte více mléka. Skořici přisypte dle chuti. Slunečnicová semínka můžete vyměnit za jiná. Na závěr do vzniklého těsta vmícháme čokoládové penízky (či nasekané kousky čokolády).

PROTEIN tu zaujímá roli sladidla, tudíž pokud ho nemáte nebo ho nechcete použít, nahraďte ho jiným sladidlem. Například třtinovým cukrem, stévií, datlovým sirupem, medem a podobně. Sladidlo do těsta poté přidejte dle chuti. 

Mezitím si předehřejeme troubu na 180°C. Vyložíme plech pečícím papírem a tvoříme na něm sušenky (kolečka). Dbejte na to, aby všechny sušenky byly podobně velké. Předejdete tak tomu, že se vám některé připálí či naopak. Dáme je péct do trouby na cca 20-25 minut. Poté sušenky vyndáme, necháme je vychladnout a můžeme podávat, dobrou chuť! :)

Je to například i ideální svačinka sebou na cesty. 


PS: Recept už jsem pro vás měla připravený déle, proto je ještě s klasickými surovinami (není vegan)
SHARE:

17. 3. 2018

Od workoholika k statusu nezaměstnaná

Ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou budu veřejně vyprávět o svých pracovních zkušenostech a ještě překvapivější je pro mě to, jak tento příběh končí. Pokud jste zvědaví, co vše se nachází pod názvem článku, pokračujte dále. Jen uvedu na pravou míru, že doslova "nezaměstnaná" nejsem, ale jakýmsi způsobem je to pro mě bytí na volné noze, což může mnoho lidí jako nezaměstnanost vnímat.


Už od svých +- třinácti let jsem zvyklá mít nějaký přivýdělek nebo formu práce. Vždy jsem chtěla být alespoň lehce nezávislá a především kupovat si co chci a kdy chci. Až do letoška jsem od té doby měla s menšími pauzami vždy nějakou práci. Asi pro vás nebude překvapením, že jsem i tak trochu workoholik. Jakmile jsem chvíli žádnou práci neměla, přišla jsem si nesmírně provinile a hledala jsem cesty, jak z toho ven. Zatímco si většina mých spolužáků užívala status studenta, já jsem chtěla být produktivní a vydělávat si sama na sebe. Dostala jsem se tedy do toho pracovního kolotoče dost brzy. Na střední jsem s tím začala mít problémy. Mé dny vypadaly tak, že jsem vstala v šest hodin ráno, šla jsem do školy, po ní jsem běžela do práce, kde jsem většinou zůstávala až do devíti až deseti hodin večer. Spát jsem pak chodila po půlnoci. Energii jsem měla na nule a podle toho v té době vypadaly i mé školní výsledky. Učitelé se mě ptali, co se děje a moje odpověď byla jednoduchá, "práce". Na střední jsem ale na výsledné známky moc nehleděla a vždy jsem nějak prolezla alespoň na "chvalitebné" úrovni. 

Mezi maturitou a nástupem na vysokou školu jsem měla asi nejdelší okno bez práce. V té době mi přišel na mysl návrat k blogu. Návrat píšu z toho důvodu, že jsem dříve blog měla. Bylo to v období mých 10-12 let a všechno, co jsem se v té době sama naučila, mi dokonce občas slouží do teď. Například co se týče kódování. To už je ale jiný příběh. Jsem za to každopádně do teď nesmírně ráda! I když jsem si na začátku říkala, jak můj blog a celkově články na něm nikoho nezajímají, tak teď vidím, jak neskutečně mi to obrátilo život vzhůru nohama. 


S tématem práce se pojí i to, že vysoká škola, na které momentálně jsem, má bakalářský program (studium) na období 3,5 roku. To z toho důvodu, že je zde místo jednoho semestru půlroční praxe. Upřímně to nebyl důvod, proč jsem si tuhle školu vybrala, ale jsem zastáncem toho, že je to naprosto skvělá věc, pokud můžete absolvovat jakoukoli praxi už při studiu. Já jsem tu svou absolvovala v Praze. Konkrétně jsem šla do velké korporátní firmy, která spadá pod automobilku Porsche. Na to se mě ptalo dost lidí na instagramu, jelikož jsem to s vámi sdílela. 

Přišly mi různé otázky typu - Jak se do takové firmy dostat, co tam dělám a tak dále. Sice to byla praxe, kterou jsem musela povinně podstoupit v rámci školy, ale postup byl jako u práce klasické. Zaslala jsem jim svůj životopis, proběhlo první kolo výběrového řízení, poté druhé kolo a osobní pohovory. Původně jsem do této firmy ani neměla v plánu jít. Chtěla jsem si zkusit ten proces (výběrové řízení), protože se podle mého názoru tyhle zkušenosti do života vždycky hodí. 

Když jsem přišla na pohovor, v chodbičce čekalo ještě minimálně dalších pět lidí, kteří byli nastrojení a připravení. Já jsem přišla oblečená tak, jak chodím normálně do školy, ale alespoň to bylo výjimečně elegantně :D. V tu chvíli jsem myslela, že se propadnu do země. Připadalo mi, že tam mezi ostatní vůbec nepatřím. U pohovoru pak ze mě padaly takové věci, kterým jsem se skoro sama divila. 

Každopádně, stále nechápu jak, ale vybrali z těch všech božích a připravených lidí právě mě. Nepřipravenou, nenastrojenou holku, která ani nevěděla, co chce...



Posledních osm měsíců jsem tedy strávila právě v této zmiňované firmě. Nakonec to bylo o něco déle, než jeden semestr, protože jsem začala už v červnu minulého roku. Původně jsem přemýšlela, že bych zde pokračovala i dál, protože o mě dokonce měli zájem i na další období, ale... Poprvé mi došlo, že takhle žít nechci. Práci v kanclu jsem měla už předtím, ale nikdy to nebylo až takhle intenzivní. Klasicky od pondělí do pátku, od osmi do pěti. Většinu dní jsem trávila na židli u mailů, telefonátů a papírů. 

Než jsem na tuhle práci kývla, má představa o budoucnosti byla trochu jinde. Jednou jsem chtěla být právě v podobné společnosti, na nějakém vysokém, dobře placeném postu s pěknými benefity. Tahle představa se ale po této zkušenosti sesypala jako domeček z karet.. 

Uvědomila jsem si, že život je příliš krátký na to, abych ho strávila v práci, která mě nebaví a hlavně, nevidím v ní jakýsi "hlubší" smysl. Věřím, že hodně lidem tohle může připadat jako klišé, ale naštěstí jsme každý jiný. Proto je v pořádku, pokud to vidíte jinak. 

Na praxi jsem skončila tak, jak bylo plánováno, k poslednímu dni v lednu a dále jsem neprodlužovala. K mému klidu jsem ještě stihla zaškolit svého nástupce a odcházela jsem s čistou hlavou. Byla to pro mě neskutečná zkušenost plná nových poznatků a zážitků, za které budu pravděpodobně nadosmrti vděčná. Kdybych do tak velké společnosti nyní nešla, zcela jistě bych si to zkusila až za pár let a to by mohlo pěkně bolet. 



Zároveň s touto prací jsem však měla ještě jednu. Tu jsem dělala především z domova, ale náročností na tom byla podobně, jako full time job. Tady se dostáváme do bodu, kdy už mi možná dáte za pravdu v tom, že jsem mírný workoholik :D. Do toho jsem samozřejmě měla ještě jiné přivýdělky a snažila se udržovat tento blog a instagram. Plus vést nějaký ten sociální život, objevovat Prahu, do které jsem se nově přestěhovala a přesto stíhala jezdit za přítelem.. Myslím si, že bych měla založit nějaký kurz s názvem "Jak si toho nabrat co nejvíc a nezhroutit se" :D. Ale ne, teď vážně. Vůbec tohle všechno nebylo chytrý. Ani zdaleka.

Když jsem končila na zmiňované praxi, začala jsem přemýšlet nad tím, jestli nechci skončit i zde (druhá práce z domova). Dát si dlouho potřebovanej a chtěnej odpočinek. RESET. Říkejte tomu jak chcete. Potřebovala jsem se od tohohle všeho odprostit a jednoduše zjistit, co vlastně v  životě a od života chci. Nakonec to tak nějak vyplynulo samo a skončila jsem v pracích obouch. Ono to může znít hezky, ale zároveň je třeba si uvědomit, že to byly dva stálý příjmy. Co tedy bude dál? 

Upřímně, nevím.. Nemám potřebu nic plánovat, do ničeho se hrnout. Momentálně ještě nemám žádné obří závazky, čili je tenhle přístup pro mou situaci realistický. Samozřejmě vím, že je to něco jiného, pokud máte rodinu, hypotéku, půjčky.. Práci, neboli něco tvořit, miluju, ale vím, že to chci zkusit i jinou formou.

.
.

Ve finále jsem došla k závěru, že chci žít. Chci být šťastná, chci v životě dělat to, co mě baví a má smysl. I kdyby to dávalo smysl jen mě. Vím, že mě čeká ještě dlouhá cesta, ale kdy jindy to zkusit, když ne teď? 

SHARE:
Blog Design Created by pipdig